Jak plynou dny

Můj život v číslech...

18. dubna 2012 v 13:00 | Livien
"Přátelé - chvátám, chvátám, nemám chvíli klid.
Já tam, já tam dávno už měl být.
Ne, ne, ne nesnídám, nesvačím,
nestihnu to, nestačím.
Promiňte vážení, mám veliké zpoždění!"

A já se pro tentokráte s broukem Kvapníkem zcela ztotožňuji, protože ne-ne-ne-nestíhám. Kéž by šel ten čas zastavit třebas jen na moment. :)

Osm let uplynulo jak voda. Když jsem poprvé vešla do třídy, která se měla na takovou dobu stát mou druhou rodinou, napadlo mě snad jen: "Ti jsou všichni taaak oškliví." Ani ve snu jsem si neuměla představit, že přijde nějaký konec. Na začátku cesty se jeví nekonečné úplně všechno. O to víc mě teď drásá vědomí, jak mi budou někteří lidé chybět, kolik jsem toho promeškala a co už nikdy nebudu moci napravit.

Můj život teď tvoří převážně vzpomínky a čísla. Počítám průměry známek, zapisuji výsledky maturitních testů a vedu si pečlivě kalendář, protože:

27. 4. 2012
Dostávám své poslední středoškolské vysvědčení.
(Mimo jiné je to také datum mých narozenin, jako kdyby už nestačila jedna depresivní událost :D)
2. 5. 2012
Písemná část státní maturity z českého jazyka
7. 5. 2012
Písemná část státní maturity z němčiny
13 dní volna
Aneb jak se prodlouží jeden svatý týden se zavedením státní maturity.
21. 5. 2012
Zahájení ústních maturitních zkoušek.
2. 6. 2012
Bychom čistě hypoteticky mohli dostat maturitní vysvědčení.
15. 6. 2012
Přijímací zkoušky na UHK, ovšem termíny dalších dvou univerzit stále ještě nevím.

Stojím na prahu nové části života, asi by teda měla být i ve znaku dospělosti, a přitom se mi vůbec (ale vůůůbec) nechce opouštět část nynější. Je to nějaké špatnééé…:)

Předmaturitní šílenství

2. dubna 2012 v 13:30 | Livien
Stále více bych se měla učit a stále více přitom přemýšlím, co bych dělala radši. Je to skoro k vzteku, že při takovém málu volného času mám tu největší pisálkovskou múzu za posledních pár let, šílenou chuť tvořit a dokonce beru do ruky občas i nějakou tu tužku nebo uhel.

Ten tolik známý strýček schválnosti zde opět zapracoval, šmejd jeden, a rozhodně ne příliš vhodně, řekla bych.

Tááákže, když už nemůžu dělat věci, které chci, napíšu si tento pětiminutový článek, o tom, co po maturitě udělám. Když nic víc, třeba se mi podaří vytvořit jakousi iluzi, která mi na ty dva závěrečné měsíce bude ještě stačit.

Ten stav, který vystihuje slovo „ouvej“

15. března 2012 v 22:16 | Livien
Slečna Maturita se k mé maličkosti přibližuje rapidní rychlostí a já začínám být dosti nervózní. Nikoli kvůli biologii či zsv, na kterých budu velectěné komisi něco patnáct minut vyprávět. Neděsí mě sloh ani didaktický test z češtiny a ústní, na kterém si vyberu jednu z knížek na mém seznamu. Tuhle část si možná budu i užívat (pokud se takové slovo dá vůbec ve spojení zkoušek jakéhokoli typu použít). Ale panická hrůza mě zachvacuje při pomyšlení na němčinu.

Co bych zapírala. Jsem přesně ten typ, který je ohledně jazyků úplně marný. Můžu se učit do skonání světa, pak ale otevřu pusu a….nic. :D Nejvtipnější je, že u státní maturity nejde o našrocení okruhů, ale o jisté interakci s vyučujícím. Smutné, že tento rok se dalo volit ještě mezi matematikou nebo jazykem. Tolik jsem snila o jedné písemce z matematiky a mít maturitu v kapse. Bohužel si naše škola zadala jako povinnost maturovat alespoň v jedné části z některého jazyka, který se u nás učí.

Takže se šprtím a šprtím. Poslouchám německé písničky (a věřte vážení, že na to je kolikrát potřeba opravdu pevné nervy), snažím se shánět německý dabing i titulky a rozšiřuji slovní zásobu. Pak ovšem otevřu pusu a všechna ta květnatá slova plná divného chrochtavého přízvuku zapomenu a vypadne ze mě tradiční "Ich habe…" nebo lépe "Ich bin…", na což začíná být má zkoušející už dosti háklivá.

Babo raď, netuším, jak se připravovat líp. Sloh snad nějak vypotím, ale poslech a didaktický test budou opravdu o štěstí.
Tolik už si přeju mít tohle všechno za sebou…

Šílený bordel?! Ale ne, jen kousek v mojí hlavě

29. února 2012 v 14:18 | Livien
Každého dříve nebo později za tichých a osamocených nocí přepadne ona známá slečna Melancholie a vkládá mu do hlavy podivně tísnivé myšlenky a vzpomínky. Možná, že právě to byl důvod, proč jsem po dlouhém přemlouvání kamaráda podlehla a poslala mu pár básniček, které jsem jako malá (ve věku třinácti až čtrnácti let) skládala. Samotné mi to přišlo neuvěřitelné, ale čím více jsem se nořila do svých neuměle zkonstruovaných veršíků, tím jsem byla překvapenější. Některé myšlenky byly vážně moc hezké, s některými se ztotožňuji i nyní a některé…no…pubertální výlevy neminuly ani mě.

Čím více jsem toho přečetla, tím mě to hrabošení ve starých dokumentech bavilo víc a víc. Vlastně ani nevím, co mě to napadlo, ale nakonec jsem kousek mé nejoblíbenější básničky hodila do googlu a čekala, kam mě to odkáže. Samozřejmě to měl být pouhopouze můj vlastní blog a blog to opravdu byl. Ovšem světe div se, nebyl můj. Nejprve mě to zarazilo, pak jsem začala pátrat dál a objevila tam snad všechny svoje veršíky, myšlenky, a poznámky, co se mi kdysi honily hlavou. Překvapení vystřídal šílený vztek a chuť trhat. V tu chvíli bylo úplně jedno, že šlo o dětské kýče v ne moc dobré kvalitě. Moje vztahovačnost a vysoké ego se přihlásily ke slovu.

Napsala jsem oné slečně velmi nemilý vzkaz a v okamžiku jsem svůj starý blog smazala. Eeeh, ano. Když jsem konečně zase začala přemýšlet a držela tlačítko myši nad smazáním i blogu tohoto, vztek vystřídal pocit podobný až dětinské hrdosti. Nikdy by mě nenapadlo, že se moje pohnutky a blivy někomu zalíbí tak, že si je zkopíruje. Nemění to nic na mém rozhořčení, ale moje vysoké ego si popolezlo asi ještě o kousek výš. Neodvážila jsem se už pátrat po svých článcích dál, protože se bojím, co bych mohla objevit, ale od smazání tohoto blogu mě to odradilo. Nikdy jsem nebyla zrovna pečlivý a pravidelný přispěvatel, ale pár pěkných kousků mám ve svých vzpomínkách asi jen z pouhého vlastnictví nějaké stránky. Asi i za to mi to stojí.

Nevím, jakým způsobem se k plagiátorce zachovat. Její blog už není nějaký ten pátek aktivní, tak to asi postrádá smysl a nějakým zvráceným způsobem jí jsem vděčná. Uvědomila jsem si i přes všechny své povinnosti a stresy z maturity, jak mi to psaní chybí a jak hodně světla mi do života vnáší.

Otázka však zůstává: Jak byste se zachovali vy, kdybyste na cizích stránkách bez vašeho svolení i uvedení autorství objevili svá dílka a autor stránky by již nebyl delší dobu aktivní?

Livien

A co na to chrousti?

31. července 2011 v 19:22 | Livien
"Příští týden se vrátí léto, srpen bude ale deštivý!"
Mlátí takřka do očí hlavní titulek novinek a hned po rozkliknutí upoutává věta: "Srpen bude teplotně průměrný, ale srážkově nadprůměrný." Tak teď už vyloženě chápu to titulkové nadšení. Rozhodně se máme na co těšit, že? :D

Přemýšlela jsem tak nad nesmrtelností chrousta (a teď to nemyslím jen v nadneseném smyslu slova, ale naprosto vážně) a přišlo mi toho tvorečka tak nějak líto. V polovině 20. století byl díky pesticidům téměř vyhuben, v Německu se kdysi hovořilo o tom, jak parta studentů chrousty baštila zalité v cukru, teta Wiki podáva super recept, kdy se chrousti deset minut povaří s citronovou šťávou a podávají se na právě usmažených palačinkách a pro opravdové gurmány je tu chroustová polévka z 19. století. Blef! Skoro mi projel mráz po zádech, když jsem si představila, jak to asi křoupe v puse. Nebo že by změkli? No nic.

Tak mě napadlo, kde se vlastně vzalo úsloví: "Přemýšlí nad nesmrtelností chrousta." Historie je plná důkazů, že tenhle šmudla na tom není o moc líp, než ostatní. Tak proč ne třeba: "Přemýšlí nad nesmrtelností krávy?" nebo "Ropuchy"?

Podávám zde jasný důkaz toho, jak dlouhotrvající špatné počasí a první den prázdnin strávený bez něčí společnosti působí velmi špatně na lidskou psychiku. Hlavní ovšem je - neztrácet optimismus, žeáno!

Vaše naprosto nenormální Livien

Vážení pozůstalí

27. července 2011 v 20:52 | Livien
Sešli jsme se zde v tento přesmutný čas, abychom uctili památku všemi milované nyní již zesnulé...


A takhle nějak by to asi vypadalo, kdyby moje zapáchající mrtvola v nejvyšším stadiu rozkladu opět nevylezla ze záhrobí a neměla potřebu si sem zase trošku odplivnout. Dám si už někdy konečně pokoj?

Když jsem včera naposledy odhlašovala stránku blogu.cz, nenapadlo by mě, že až se zítra opět přihlásím, uběhne necelých osm měsíců. Ejhe. Nejhorší na tom všem samozřejmě je, že za to absolutně nemůžu. (Jak jinak?) Někdo totiž zapnul přetáčení dopředu a čas kolem mé maličkosti běhá dvojnásobnou rychlostí.

Jako první jsem se šla podívat k Lištičce, protože ačkoli to holka ušatá absolutně netuší, vždycky mi byla obrovskou inspirací. Ani nevíte, jak mě zamrzelo, že jsem právě u ní prošvihla tolik článků.

A tak jsem tady. Píšu toto uslintané psaní a říkám si, jak dlouho zde zase pobudu. Týden, dva, nebo dokonce měsíc? Kdoví. Každopádně má lehce šílená maličkost se všemi schizofrenními já se opět hlásí do služby!


PS.: Pokud budu takhle pokračovat s pravidelným zapisováním, tak si toho jako stará babice s okuláry standardní velikosti deset moc nepočtu. :D Viz článek jedna

Zrušení Gymnázia Frýdlant? Děkujeme, zůstáváme…

2. prosince 2010 v 11:23 | Livien
Nezávislá studentská iniciativa proti zrušení Gymnázia Frýdlant. Gymnázia, které navštěvuji sedmým rokem, na kterém (doufejme) budu mít tu čest odmaturovat novou státní maturitou (výkvětem mezi výkvěty geniálních nápadů našich pánů politiků), a které miluji.

Škola, jejíž omítka se drobí, okny profukuje zima a studenti sedí v lavicích, které měly tu čest hostit i jejich rodiče a rodiče rodičů. A přesto je tahle škola výjimečná.

V Libereckém kraji byl přednesen návrh o zrušení Gymnázia Frýdlant, jak mezi prvními uvedlo Město Frýdlant. Krajský náměstek Radek Cikl se nechal slyšet, že gymnázia stejně nehostí žádné výkvěty geniality a proč je teda nezrušit? Proč nezrušit malou nesmyslnou školu, která přeci nedělá nic víc, než že poskytuje vzdělání na úrovni všem malým vesničkám a městečkům ve Frýdlantském výběžku. Koneckonců - stále zde zůstane obchodní škola spojená s učilištěm, takže pokud se tedy náhodou nějaké geniální dítě objeví. Utlučme jej hned v zárodku.

V rámci nového úsporného režimu zrušme bez starostí školu, která má půl staletí dlouhou tradici a s novým vedením dostala konečně možnost zapsat se do dějin českého školství.

Není snad nutno dodávat, že ačkoli do nás kraj nikdy neinvestoval alespoň podobné množství peněz jako do Libereckých škol, vždy jsme s nimi svou úrovní dokázali udržet tempo. Přijetí na vysoké školy maturantů se vždy pohybuje okolo 90%, ale nač ukazovat čísla. Jako stávající student mám totiž možnost vidět i mnohem víc, než vidí obyčejní přihlížející.

Učení je mučení…

3. října 2010 v 9:58 | Livien

Anebo ne! Učení není mučení, ale škola je neuvěřitelnej a tyranskej mučitel se sadistickými sklony.

Zítra mě čeká obrovské množství všeho (od písemek po pár minut stresu v lavici a kapek potu před tabulí) a přeci jen jsem to měla úplně vykoumaný, kdyby ten pitomej budík zazvonil.

Ano, ano. Teď se cítím přesně takhle a celej svůj rytmus dne mám zcela narušen. Připravila jsem se totiž o hodinu bezcílného do blba čučingu, hodinu v koupelně, než se odhodlám dát na kartáček pastu a hodinu lelkování u monitoru, než skutečně začnu něco dělat. (Mému organismu trvá prostě dlouhou dobu, než se dokáže naplno nastartovat.) A tak tu teď sedím v pyžamu, neučesaná, i když oči už se za tu hodinu a půl začínají rozlepovat a netuším, čím začít dřív, tudíž jsem ještě nezačala s ničím a v tom tkví jádro celého problému.
Stihla jsem sice prozkoumat desítky blogů a odsunout trochu stranou tu hromadu učení. Z pokoje se asi nedostanu, protože před dveřmi mi stojí obrovská halda nevyžehlenýho prádla, které jsem měla vyžehlit a neudělala jsem to a podle toho rámusu v noci se to asi celé zbortilo a zahradilo mi cestu k veřejnému světu a ledničce (aaa záchodu, v tom totiž začínám spatřovat další velmi zásadní problém).
Ještě mám jeden nouzovej východ po střeše oknem, jenže až se hnu, propukne celá moje hysterie, že nestíhám a tudíž jsem se ještě neodvážil zvednout od počítače.

Napadá mě jen - není tohle přesně to ráno, do kterého člověk vstává levou nohou? Protože jestli jo, nerozumím tomu. Dneska jsem totiž rozhodně levou nohou nevstala, pač na zemi jsem se už probudila a ležely tam se mnou i obě moje nohy.

Všem vám tedy přesně takovéhle ráno nepřeji a (tři, dva, jednaaa, hm třičtvrtě? půůl) už začínám být trochu připravená se zvednout (čtvrrrt), že by mi to plivnutí na zeď blogu trochu pomohlo? (žádná celá a tři desetiny) Achjoo (zážná celá a jedna desetina), tak já jdu tedy na to.
Mějte se všichni krásně!

Pár útržků ze života v útržcích…

1. října 2010 v 20:56 | Livien
"Jsem prý blázen jen, jsem prý blázen, jsem prý blázen jen, má-li být po tvém."
Aleš Brychta
Milý deníčku…
Dobře, dobře, jen vtipkuji.
Proč? Protože, každý z mých deníků, které jsem psala v rozhraní deseti až třinácti let začínal asi takhle: "Jirka se mi fakt libí, asi ho miluju. Nee, Jirka je tele, asi jsem se zakoukala do Kuby, má krásný oči a furt mě kuličkuje. Upřímně? Ale na Vlastika nikdo nemá, furt mi bere mikinu. Asi se mu líbím."
V rozhraní čtrnácti až patnácti: "Život je prostě ale úplně na hovno, fakt totálně."
A teď když mě žádné dospívání nečeká a stojím jen na prahu věčného stárnutí, podléhání gravitace celého mého těla a každého viditelného plivnutí strýčka Času do tváře bych měla pobrat z nějakého pytle špeku rozumu a chovat se jako řádný a dospělý člověk. Ano. Je mi osmnáct let a je tomu tak už nějaký ten pátek. (Den narozenin jistě brzy zmíním, cítím se pak hrozně milována, když mi hodně lidí popřeje.)

Začínám vkládat tyto útržky, protože až budu stará babka a budu sedět v plínkách před krbem v houpacím křesle a nevzpomenu si ani na jméno svého plyšového medvídka, budu mít tohle! Budu číst o tom, jak se mi podařilo před týdnem vysklít cizím lidem okno a podpálit záclonu. Budu číst o skákání z balkónů s deštníkem a o tom, že existoval i jiný život než bolavé klouby a věčně studené nohy. (Tedy za předpokladu, že na to ještě přes okuláry standardní velikosti deset uvidím.)

Kdo vlastně jsem? Malé, náladové, protivné, otravné a přibonďatělé stvoření, které by nikdo z vás ve svém životě mít nechtěl. Stvoření, co se poslední dva roky vznášelo Na křídlech múzy, než ho ta vrtkavá potvora opustila a muselo jít zase svou cestou dál.
Sním o ovládnutí světa a spoustě peněz, sním o lepších zítřcích, na kterých se budu podílet. Sním o vile s bazénem a krásném svalnatém zahradníkovi, o místnosti jen na boty a velikém krbu v místnosti s knihami. A to vše čistě jen pro to, že tak ráda šimrám své vysoké ego.

To jsem já a nikdo jiný, kdo miluje fialový puding a králičí bačkory. A právě tenhle vtip přírody začíná tvořit lasting.blog.cz.
 
 

Reklama