Groteskní romantika

9. června 2014 v 0:01 | Livien |  Jednorázovky
Trošku ironie, trošku sarkasmu, pár písmen a nějaké ty mozkové křeče. Kratší povídka, u jejíhož smyslu si nejsem jistá, zda lze pochopit.

Bořek Bohuslav - blázen?

Slunce už dávno zapadlo a prastará místní hospůdka se začala pomalu ale jistě vylidňovat. Štamgasti z blízkého i vzdáleného okolí odcházeli jeden po druhém domů, aby zítra po práci opět ve stejnou dobu mohli zasednout u svých korbelů piva. Jejich věčné stížnosti na život, na práci, mizerný plat či zvětralé pivo dávaly jediný smysl v jejich nesmyslném životě. Tedy až na jednoho z nich...


Každý večer totiž v hospodě sedával ještě Bořek Bohuslav, který dle své tradice, a obvykle také za velice rázného pobídnutí hospodským, odcházel domů až úplně poslední. Sedával v rohu místnosti obličejem otočeným ke stěně a vždy něco velice vášnivě vykládal. Jenže nenechte se mýlit, Bořek Bohuslav u svého stolu seděl úplně vždycky úplně sám.
Dnes do sebe vyklopil již páté pivo, které doprovodil hlasitým říhnutím, mávl na hospodského a opět se obrátil k prázdnému místu u zdi přímo před sebou.
"Kde jsem to skončil," Bořek Bohuslav si utřel rukávem kostkované košile pěnu nad rtem a chraplavým hlasem pokračoval, "byla to láska až za hrob, starý brachu. Pokud osudová láska vůbec existuje, dám krk za to, že jsem to byl já, kdo ji zažil." Hlas se mu znatelně zachvěl a od piva zakalené oči Bořka Bohuslava se zakalily ještě víc, jenže slzami.
"Poznal jsem Světlušku, když mi bylo osmnáct a už po prvním pohledu mi bylo jasný, že to je ona, že právě s ní chci strávit zbytek svýho mizernýho života, protože jedině tak ten život bude mít nějakej smysl," Bořek Bohuslav si pořádně lokl čerstvě doneseného piva, utřel nové slzy, které se mu vedraly do očí a zcela se ponořil do svého vypravování...

Hudba hrála a Světluška tancovala. Už nějakou dobu si uvědomovala uhrančivý pohled jednoho z místních, který se na ni upínal. Byla však mladá, svěží, krásná, až moc na to, aby tomu věnovala o krapet víc pozornosti, než bylo potřeba. Jenže netrvalo dlouho a onen mladík zhruba v jejím věku se zvedl od stolu a rázně zamířil přímo k ní. Bez jediného slova ji popadl v pase a začal ji protáčet v kole. Píseň střídala písničku, ale onen mladík za celou dobu nepromluvil k Světlušce jediného slova. Když hudba definitivně dohrála, oba se zpocení a unavení zastavili. Teprve pak mladík promluvil.
"Jmenuji se Bořek Bohuslav, a jestli vím něco skutečně jistě, pak to, že si tě chci vzít a strávit s tebou zbytek svýho života."
Myslela si, že zešílel. Jeho naléhavý pohled přejížděl po jejím obličeji a každý sval v jeho těle se zdál být napjatý. Možná šlo o pomatení mysli atmosférou daného okamžiku, možná se skutečně ozval osud. Světluška sklonila své veliké zelené oči k zemi a špitla jediné slovo.
"Ano."

Svatba se konala o měsíc později. Novomanželé se nastěhovali do krásného malého domečku po Bořkových rodičích a Světluška začala ihned obdělávat zahrádku, která k němu patřila. Pokud se někdo kdy domníval, že spojení dvou lidí nemůže existovat bez sebemenších konfliktů, pak při pohledu na Bořka se Světluškou zjistil, jak hodně se mýlil. Bořek poprvé v životě překypoval nevýslovným štěstím a Světluška ho každý den zahrnovala veškerou svou láskou. Neminul den, kdy by od Bořka nedostala drobné luční kvítko utržené cestou z práce a Bořek nikdy neodcházel z domu bez upečeného domácího koláčku nebo houstičky.
Roky pomalu plynuly, ale na láskyplném vztahu Bořka a Světlušky se nezměnilo vůbec nic. Jenže život, bohužel, pouze nedává, ale také bere.
Když Světlušku skolila zákeřná choroba, Bořek se od jejího lůžka po několik měsíců sotva hnul. Pečlivě pečoval o to nejdůležitější ve svém životě, ale marně...

"Dělal sem, co bylo v mejch silách," zavzlykal Bořek Bohuslav, "jenže její život mi takřka proplul mezi prsty a najednou Světlušky nebylo." Z kapsy u svých špinavých montérek vytáhl ještě o trochu špinavější kapesník a hlasitě se do něj vysmrkal.
"Zavíráme!" ozvalo se najednou od výčepního pultu, ale Bořek Bohuslav ponořený do svého trápení nic nezpozoroval. Hostinský tedy popošel přímo k němu a spustil o něco naštvaněji.
"Slyšel jsi mě? Zavíráme! Myslím, že pro dnešek už ses zase vykecal dost."
"Nojo, vždyť jo, vždyť já už jdu," zabručel tiše Bořek Bohuslav, vyklopil do sebe poslední zbytek piva a zaplatil.

"Ty si snad ze mě děláš legraci!" ozval se nejprve hysterický řev, ale velice záhy za ním ho následovala z kuchyně také postarší prošedivělá žena v noční košili.
"A za svítání bys domů, ty jeden ochlasto smradlavá, chodit nechtěl?"
"Ale, miláčku, zlatíčko, já přece byl jen s chlapama na jednom..."
"Já ti dám na jednom, já ti dám s chlapama! Tohle bylo naposled, rozumíš?! Nehodlám ti tohle opilství tolerovat už ani jeden den!"
Bořek Bohuslav se nenadál a najednou mu s hlasitým plesknutím přistála na tváři facka. Zakryl si rukama hlava a tiše trpěl, než se přes něj bouře vzteku jeho postarší ženy přehnala. Bořek Bohuslav totiž velice záhy po svatbě zjistil, že majetná vdova nemusí být úplně vždycky takové terno, jak se dlouho domníval. Bořek Bohuslav totiž nikdy v životě žádnou jinou ženu neměl, stejně jako nikdy nikdo neseděl v hospůdce proti němu, aby ho poslouchal.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

A koloběžka je stejně nejlepší...

Přesně!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama