Cesta za zlatou

4. listopadu 2012 v 12:00 | Livien |  Jednorázovky
Druhého září tohoto roku jsem zveřejnila článek pojmenovaný Zlatá rána s drobnou ilustrací a úryvkem povídky, kterou jsem se přihlásila do soutěže Letem literárním světem 2012 pořádané na blogu Numéro Un. Nyní, o dva měsíce a dva dny později, konečně vložím celou povídku.

S povídkou Cesta za zlatou jsem se umístila na třetím místě a získala tak knihu O vztazích s humorem - Hledá se autor bestselleru 2012 vydanou nakladatelstvím Fragment. Kniha je vlastně sborníkem pěti vítězních povídek dosud nepublikovaných autorů, kteří se umístili na vítězných příčkách literární soutěže Hledá se autor bestselleru. Výhra mě upřímně potěšila.

Konec však řečí. Dnes svou povídku vkládám i na stránky tohoto blogu. Nejraději bych jí úplně přepsala a spoustu věcí změnila, odolávám však a vkládám jí v nezměněné podobě tak, jak byla odeslána do soutěže. :)


Cesta za zlatou

Dozněl poslední rozechvělý zvuk klavíru a na maličký okamžik nastalo hrobové ticho. Poté se ozval hlasitý aplaus, který ono tajemné ticho rozlomil, rozdrobil na kousíčky a zašlapal. Drobná postava za klavírem zvedla hlavu a pomalu zaostřila na dav pod malým podiem. Usmála se, pokynula přítomným a poté se malátným krokem vydala za oponu.
Modrooká dívka v obecenstvu se nenápadně zvedla ze svého místa a vyrazila pryč.

"Bylo to krásné," pravila tiše, když bez klepání vešla do malé oprýskané místnosti. Hnědovlasý hudebník zvedl vyčerpaně hlavu a usmál se na příchozí.
"Řekla bys to, i kdyby to nestálo za nic," odpověděl tlumeně.
"Možná, ale víš moc dobře, že mluvím pravdu. Lidé tvoji hudbu milují. Prostupuje každičkou částečkou těla a rozechvívá," odpověděla zaníceně a přistoupila k hudebníkovi.
"Patriku, vždycky jsem věděla, že to jednou poznají i jiní lidé a ta chvíle už se zatraceně blíží. Začnou se nám plnit naše sny," usmála se vyzařujíc veškerou svou nadějí. Smutný hudebník opět sklonil hlavu a skryl jí do dlaní. Jeho tělo se zdálo ještě menší. Bylo mu devatenáct, a přesto snad nesl všechnu tíhu světa.
"To pochybuji," pronesl po chvíli.
"Proč to říkáš?" zavrtěla dívka nechápavě hlavou.
"Protože nikdo nikdy nepochopí," řekl a rozechvělýma rukama chytil dívčinu paži.
"Nikdo nikdy nezboří ty zdi, aby moji hudbu skutečně cítil," řekl téměř zuřivě a vyskočil. Začal netrpělivě hledat ve své tašce, ale už se nechvěly jen jeho paže, třásl se celý. Na čele mu vyrazil pramínek potu. S evidentní úlevou nalezl chlapec to, co hledal. Chvilku něco připravoval, než si vyhrnul rukáv a zabodl tu drobnou jehlu to rozpíchané paže plné modřin. Úlevně si oddychl a panenkami jako špendlíčky se podíval na blonďatou dívku, která ho po celou dobu pozorovala.
"Ale chápeš mě ty a to mi stačí," promluvil klidným hlasem a usmál se. Dívka k němu přistoupila a něžně ho políbila. Pevně ji objal a tak se schoulila v jeho náruči, hlavu pevně zabořenou do jeho ramene. Možná, že kdyby stáli jinak, viděl by ty dvě veliké slzy, které nedokázala zadržet.

Šla po chodbě se sklopenou hlavou a všude kolem slyšela šeptání. Lidé na ní upírali oči, ale jakmile se na někoho zahleděla, podívali se jinam. Ani se nesnažili být nenápadní, slyšela je.
"To je ona," šeptávali.
"Kdo?"
"Ta blondýna."
"Nekecej!"
"No fakt!"
"Je dost hezká co? Nevypadá na feťačku."
"O čem se tu bavíte?"
"Ale o ničem."
"Slyšela jsem to. To je prej ta holka, co se jí ufetoval přítel."
"Jo, zlatá rána ho poslala na druhou stranu zdi."
"Nemluv takhle, to se přece nemá!"
"Tak promiň. Ale ona je na to prej stejně zvyklá."
"Jak to myslíš?"
"Její strejda si vzal zlatou ránu úmyslně potom, co ho ve dvaceti pustili z lapáku a její teta se vybourala zfetovaná v autě v šestnácti. Za babičku měla tu alkoholičku, co umřela před rokem a fotr je prej nějakej psychopat. Není to tak dlouho, co od něj utekli."
"To je strašný!"
"Jo, dřív nebo později si dá zlatou taky."

Lidé umějí být zlí, bezohlední…

Čas kolem vás může plynout, aniž byste to postřehli. Žijete, přežíváte a každý den opět vstanete, přestože necítíte chuť žít. Přemýšlíte, proč vás na tenhle zavšivenej svět někdo poslal, když vám předem nalinkoval život, nad kterým ostatní pohrdají. Život, který vás děsí, ale vyváznout z kruhu je zatraceně těžké.
"Jmenuji se Ida a lehké drogy jsem poprvé zkusila ve třinácti. Heroin si píchám pravidelně od smrti svého přítele, tedy rok a půl. Do té doby jsem ho odmítala. Jenže pak jsem si přála být mu blíž, pochopit. Nebo snad jít za ním?" začala tímto úvodem nyní dvacetiletá dívka na odvykací terapii. Dívala se přitom do prázdna a viděla tu jeho nádhernou tvář. Už neměla propadlé tváře ani ztrhaný výraz. Stačilo by natáhnout ruku a dotkla by se jí. Nebýt té zpropadené zdi, která nás dělí od našich milovaných.
"Bylo by tak snadné přejít na druhou stranu. Představovala jsem si to mnohokrát. Nepotřebovali byste ani korunu na jízdenku, jen jedno malé rozhodnutí."
"Co zabránilo vašemu rozhodnutí?
"Vztek."
"Popište to přesněji."
"Patrikovi bylo devatenáct, a když hrál na klavír, podlamovaly se vám nohy. Když skládal texty, neudrželi jste slzy. Věděl to něco víc a uměl to lidem předat. Jenže oni to nechápali. Cítili, ale nechápali. Měl talent a měl ho znát svět. Měl mít víc času. Takhle to skončit nemělo."
"Kvůli tomu jste cítila ten vztek?"
"Částečně."
"A ta druhá část?"
"Jednoho dne vám dají život. Nikdo se vás neptá, zda o něj stojíte a už vůbec se vás neptají, jaký život byste si představovali. Narodíte se do nefunkční rodiny, nemáte oporu, ale jen únik. Sklouzáváte k němu čím dál tím častěji, až nemůžete uniknout hlavně před ním. Vaši blízcí umírají a vy musíte tenhle pomrdanej život žít do doby, než jste posláni za nimi. Po smrti Patrika všichni čekali na tu mou. Váš život byl prožit a naplánovaný jste už měli jen konec. K tomu jste směřovali. Prostě jsem chtěla říct ne."
"Čemu konkrétně?"
"Osudu? Nevím přesně. Každý má právo na sny, ale někteří i na jejich splnění. Já nikdy neměla nic víc, než jen ty sny. Nebylo to fér."
"Chcete si tedy vaše sny splnit?"
"Ne. Já je splním."

Seděla u jeho starého klavíru a prsty jemně přejížděla po ohmataných klávesách. Občas nějakou lehce stiskla a tichem se ozval jemný zvuk. I tyto ledabylé tóny truchlily spolu s ní.
"Stále nevymizela tvoje vůně, stále tě všude cítím a nevím, jak pokračovat dál," špitla tiše a po tváři jí sklouzla veliká slza.
"Nevím, jak prožít naše sny za nás za oba. Neumím hrát na klavír, neumím zpívat, nemůžu pokračovat tam, kde jsi skončil," opřela hlavu o desku klavíru a bolestně se rozplakala.

"Jak se dnes cítíte?"
"Prázdně," odpověděla a dívala se na zem.
"Jak dlouho jste si nevzala heroin?"
"Pět měsíců."
"Toužíte po něm?"
"Toužím po životě."
"Heroin vám ho nahrazuje?"
"Nevím. Ještě jsem nežila."
Položili před ní zabalenou krabici.
"Co to má být?" zeptala se Ida nervózně.
"Rozbalte to a uvidíte."
Poslechla a roztřesenýma rukama se pustila do sundávání papíru. Po chvíli ticha se ohromeně podívala na obal.
"Notebook?"
"V rámci terapie."
"Ale já nechápu na co," zavrtěla nechápavě hlavou, avšak oči nespustila z krabice.
"Napište to. Napište všechno."
Ještě ten večer Ida otevřela nový textový dokument a nemotornými prsty se pustila do vyťukávání jednotlivých písmenek. Vydržela psát celou noc.

Pokud neradi píšete, neumíte si ani představit, jak rychle u toho utíká čas. Sednete si k počítači, a po chvíli zaraženě zpozorujete, že je kolem vás tma, máte hlad i žízeň a vaše tělo se neodbytně ozývá ohledně dalších neopominutelných životních potřeb. Při psaní se měníte vy i svět okolo vás a vaše jistá část zůstává již navždy uvězněna ve vašich slovech.
Ida psaní propadla naprosto. Znovu prožívala uplynulé dny, trápení i radosti. Velmi často střídaly slzy smích a jí se pomalu, ale jistě, dařilo nalézt východisko. Pochopila, jak lidem sdělit to něco, co jí její krátký život ukázal.

"Slečno Valeová, řekněte nám, co vedlo k tomu, že jste se rozhodla napsat knihu?"
Nyní již dospělá žena se usmála z malého podia na novináře před sebou. Byla velice krásná. Její klidná tvář vypadala, jako by byla na druhé straně světa a odnesla si nezaplatitelné zkušenosti.
"Myslím, že to byl život a pak všichni ti lidé, kterým jsem knihu věnovala, a pro které jsem jí psala," odpověděla mile.
"Je všeobecné známo, že téma drog je vám blízké. Popisujete v knize své osobní zkušenosti?"
"Nejenom. Popisuji životy lidí, kterým je právě drogy sebraly. Moje příběhy jsou o velikých osobnostech, které neměl svět možnost poznat. Ukazuji, že byly mezi námi a do cest některých z nás se nezapomenutelně zapsaly."
"Co myslíte, způsobilo to, že se vaše kniha stala takřka ze dne na den trhákem?"
"Nejspíš to něco víc, co se snaží lidem sdělit," pousmála se žena.
"Ještě poslední dotaz. Všichni očekávali, že to s hlavními hrdiny nedopadne dobře, proč jste nakonec zvolila šťastný konec? Nebylo by dílo mnohem emotivněji silnější, kdyby dobře nedopadlo?"
Žena upřela své pomněnkové modré oči na novináře, až znejistěl a sklopil oči své. Pak teprve pomalu promluvila.
"Je to přesně z toho důvodu, že jsem měla možnost volby. Tak je tomu i v našich životech."

Naše životy totiž mohou být pomotané, těžké i smutné. Mnohdy se může zdát, že jsme se narodili do špatné rodiny, ve špatnou dobu i na špatném místě a celý náš úděl je už předem nalinkovaný. Často však zapomínáme, že nikdy nepřestaneme mít možnost volby a jen naše rozhodnutí nás činí lidmi, jakými jsme. Než se litovat a zoufat si nad těžkým údělem, raději miřte přímo za svými sny.

Policie ohlásila, že z noci na dnešek spáchala mladá nadějná spisovatelka, jejíž román otřásl v několika dnech téměř celým světem, sebevraždu. Úmyslně si píchla nadměrnou dávku heroinu po mnoha letech abstinence. Na místě byl nalezen dopis s tímto textem:

"Děkuji všem za možnost splnění snu. Nyní už budeme žít navěky, proto byl čas přejít na druhou stranu zdi."

Ida


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | E-mail | Web | 4. listopadu 2012 v 17:11 | Reagovat

Obrázek je krásný, už jsem ho tu myslím viděla.
Text je zajímavý a některé myšlenky stojí za úvahu. Skutečně jsme hozeni do života, aniž bychom se někoho prosili a automaticky se od nás očekává, že ho prožijeme "správně". Nedávno jsem na blogu Annapos měla pár komentářů na téma Desatera, tedy ne jako Boží přikázání, ale jako návod, jak žít.
Ale to jsem odbočila.
Tahle povídka má některé zajímavé prvky. Především mě potěšilo, že se ona dívka rozhodla zvolit cestu ven,  tedy ven z problému a ze závislosti. Byla to možnost volby a přestože by většina sáhla po destrukci, ona zvolila cestu.
Ale moc se mi nelíbil ten konec, protože si myslím, že napsáním jedné knihy nemusí být život naplněn. (To napsání jedné knihy myslím obrazně). Kdyby se takhle měl každý zasebevraždit, tak máme od každého malíře jeden jediný obraz, od každého spisovatele jednu jedinou knihu, od každého skladatele jednu jedinou skladbu...
A ta dívka vlastně vzdala to, co dokázala. To mi připadá poněkud divné. Jasně, je to jen povídka, a v životě taky mnohdy konáme nelogicky, ale myslím, že když člověk vyvine spoustu úsilí a něco dokáže, těžko má pocity deprese a sáhne po sebevraždě.
Nejsem psycholog, to jsou jenom moje myšlenkové pochody...

2 Bára Bára | E-mail | Web | 4. listopadu 2012 v 22:49 | Reagovat

Silný příběh s myšlenkami, které stojí za povšimnutí. A líbí se mi jak je napsaný (i když mi místy neseděla až příliš spisovná výslovnost hrdinky...sedělo by mi tam hovorovější pojetí, ale to je třeba jen můj subjektivní pocit).
S komentářem Vendy si dovolím polemizovat. V povídce jde o hlavní hrdinku, která zkrátka nějak vnímá svět, a že se po splnění svého snu rozhodne pro sebevraždu je zkrátka její věc. Přijde mi neadekvátní zobecňovat a zahrnovat do toho jiné, další umělce, kteří by taktéž mohli po představení prvního díla zvolit sebevraždu.
Navíc, sebevražda nemusí nutně souviset s depresemi.

3 Livien Livien | Web | 5. listopadu 2012 v 18:12 | Reagovat

[1]: Tak hned úvodem moc děkuji za úžasný komentář. Člověk si může jako autor článku jedině přát více takových - s názorem a plný zajímavých postřehů. Přesto nesouhlasím. Nemám právo ti žádným způsobem názor jakkoli vyvracet, ale pár poznámek napsat zkusím. :)
Co když někdo věří v posmrtný život? Co když milovala natolik, že se snažila jen splnit společný sen, a když se to povedlo, chtěla se opět s danou osobou sejít? Co když trpěla depresemi? Co když netoužila po slávě, jen chtěla dosáhnout toho, aby lidé nezapomněli? Co když nikdy ani psát nechtěla?  Nebo se snad ztotožňovala s Kurtem Cobainem, že lepší je zhořet než vyhasnout? Kdoví...:) Možná všechno z toho a možná nic, možná bylo konání hloupé a unáhlené (což je předčasná smrt vždy), ale pohnutky k ní už se nikdy nikdo nedozví. :)

[2]: Moc děkuji za zajímavý postřeh. Příště se zkusím víc zaměřit na řeč hlavního hrdiny, nejspíš do toho až moc prosakuji já sama. :)
Se zbytkem komentáře se zcela ztotožňuji. Jednání lidí je natolik nevyzpytatelné, že nelze analyzovat. Kdybychom ho měli přeci jen zobecňovat i na ostatní, těžko bychom vysvětlili dobrovolnou smrt mnoha umělců, kteří sice možná vytvořili díla dvě, tři, čtyři nebo i více, ale nakonec se rozhodli pokračovat jinak (nebo nepokračovat, kdoví). :)

4 Megan Megan | 5. listopadu 2012 v 19:40 | Reagovat

Ahoj na internetu jsem hledala něco jak si vydělat doma i kdyby to mělo bejt jen pár stovek. A ejhle narazila jsem na slušnou věc nainstalujete si lištu do pc a stačí trávit pár hodin denně na internetu a peníze se načítají samy. Přes lištu kterou si nainstalujete projde až 100 reklam za hodinu. Takže žádné klikání a podobné věci. Stačí být jen na internetu, vše je bez poplatků takže za zkoušku nic nedáte, zrušit se to dá vždycky :). A záleží jen ná Vás kolik si budete chtít vydělat, pokud trávíte hodně času doma stačí zapnout pc najet na libovolnou internetovou stránku a jít koukat na tv nebo vařit :D. Doporučuji zkuste to :) http://www.revolucnireklama.cz/index.php?ido2=6626 (pokud by Vám blblo přihlášení do systému klikejte do zeleného okénka "přihlásit" uplně v pravo :))

5 Bára Bára | E-mail | Web | 12. listopadu 2012 v 8:40 | Reagovat

Livien, já taky mívala problém s tím, že jsem stylizovala řeč postav moc do mé osoby...postavy tudíž mluvili dost spisovně, což někdy absolutně nekorespondovalo s jejich charakterem, který jsem chtěla ukázat :-)
Tak jsem si začala dávat větší pozor, psala hovorověji a hned mi přišlo, že jsou dialogy uvěřitelnější :-)
Ale takové věci jsou dost subjektivní, takže na to není žádný mustr :-)
Ať se daří!

6 Megan Megan | 14. listopadu 2012 v 20:11 | Reagovat

Ahoj na internetu jsem hledala něco jak si vydělat doma i kdyby to mělo bejt jen pár stovek. A ejhle narazila jsem na slušnou věc nainstalujete si lištu do pc a stačí trávit pár hodin denně na internetu a peníze se načítají samy. Přes lištu kterou si nainstalujete projde až 100 reklam za hodinu. Takže žádné klikání a podobné věci. Stačí být jen na internetu, vše je bez poplatků takže za zkoušku nic nedáte, zrušit se to dá vždycky :). A záleží jen ná Vás kolik si budete chtít vydělat, pokud trávíte hodně času doma stačí zapnout pc najet na libovolnou internetovou stránku a jít koukat na tv nebo vařit :D. Doporučuji zkuste to :) http://www.revolucnireklama.cz/index.php?ido2=6626

7 Bára Bára | E-mail | Web | 19. listopadu 2012 v 16:49 | Reagovat

Livien,
kdybys měla chuť se zapojit, mrkni sem :-)
http://nevylecitelnaoptimistka.blogspot.cz/2012/11/jedenactka.html

8 Robka Robka | E-mail | Web | 21. listopadu 2012 v 7:18 | Reagovat

Moc krásná povídka, Livien. Dojala mě. Co se týče toho, co říká Vendy - myslím, že život je složitý a nikdo neví, co se odehrává v nitru druhého člověka (zde tedy úspěšné spisovatelky). Tak nějak jsem čekala, že bude chtít za svou velkou láskou přejít na druhý břeh. Pokud tomu někdo věří, logika jde stranou. Zvykli jsme si dívat se na životy druhých příliš přímočaře, proto máme pocit, že musí probíhat tak, je to běžné. Nevím, jestli jsem se vyjádřila dost přesně.:-)
Měj se hezky, Liv. Doufám, že se ti daří ve studiu a že nás zase brzy potěšíš nějakou povídkou.

9 Vendy Vendy | Web | 27. listopadu 2012 v 19:00 | Reagovat

To víš, Livien, romantika mě asi definitivně přešla, aspoň co se skutečného života týká...
Je fakt, že nemám co mluvit do toho, co si kdo myslí. Když se vlastně nevyznám ani sama v sobě...
Ale povídka sama o sobě je pozoruhodná a má zajímavý nápad.
Jak dopadla v soutěži? Nějak ses nám odmlčela...

10 Sáároušš Sáároušš | E-mail | Web | 9. prosince 2012 v 22:02 | Reagovat

Povídka se mi moc líbí. Gratuluji ke třetímu místu, to je krásné. Ono když se na ten konec člověk podívá z mnoha stran, z každé to může vnímat jinak a tudíž to tak i chápat. Já sice na pozitivní konce nejsem a rozumím tomu, proč jsi to napsala tak, jak jsi to napsala a nedovoluji si to jakkoliv analyzovat.
Lidé, jako je hlavní hrdinka by neměli být opomenuti.

11 Vendy Vendy | 17. prosince 2012 v 22:24 | Reagovat

[9]:ptám se jako hlupańa. Jak dopadla v soutěži, jsi přece psala hned v úvodu.
Nojo, mají oči a nevidí... :-)

12 Vendy Vendy | Web | 31. prosince 2012 v 19:17 | Reagovat

Livien, do Nového roku ti přeji hodně štěstí a zdraví, též dobrých nápadů, úspěchů ve škole i doma, prima kamarády a veselou mysl.
Hezký Nový rok!

13 ethnea ethnea | Web | 2. ledna 2013 v 21:38 | Reagovat

Kdepak je ti konec, zlaticko?

At je ten tvuj novy rok vonavy, plny pohody a lasky. =)

14 Hasan Sekne ( SEO ) Hasan Sekne ( SEO ) | E-mail | Web | 14. března 2013 v 6:25 | Reagovat

Pěkny blog :)

15 Amelie Amelie | Web | 11. srpna 2013 v 15:56 | Reagovat

moc hezká povídka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama