Z pohádky do pohádky

8. srpna 2012 v 20:00 | Livien |  Jednorázovky
Napsala jsem Kulíškům pohádku. Nejsem zrovna dvakrát spokojená a s tou, co už mám rozdělanou (je pravda, že dlouuho, ale já jí opravdu dodělám O:)) to bude lepší. :) Přesto doufám, že se někomu třeba líbit bude.

Z pohádky do pohádky

V pohádkovém kraji, který však lidské oko jakživa nespatřilo, stál nádherný stříbrný zámek. Říkalo se, že má na tisíc věží i věžiček, které do jedné obrůstaly bílými růžemi. V onom zámku prý již od pradávných časů žila princezna, která dokázala rozmlouvat zvířecí řečí a každému raněnému zvířátku pomohla a poskytla útočiště, až do jeho plného zotavení.

"Kájo, pojď dolů, už je hotový oběd," ozvalo se ženské zavolání, ale malá Karolínka byla moc pohroužená do tlusté knihy v tmavě modrých deskách.

Nejbližšími přáteli oné princezny byli nádherní motýli větší než lidská dlaň. Jejich křídla by svou barevností a krásou zastínila i leckteré exotické květiny. Lidé věřili, že právě oni motýli oplývají neskutečnou kouzelnou mocí, ze které sama princezna čas od časů čerpá. Věřili, že dokáží dělat zázraky…

Dveře do pokojíčku se se skřípěním otevřely a dovnitř nakoukla načesaná hlava s drdolem.
"Slyšela jsi mě?" zeptala se malé dívenky. Karolínka se konečně vytrhla z pohádkového světa a zamračeně se podívala na maminku.
"Co jsi říkala?" otázala se nevrle.
"Už dvakrát jsem tě volala k obědu. Pojď, jinak to budeš mít studené," prohlásila černovlasá žena a odešla zpátky do kuchyně. Karolínka s povzdechem odložila knihu a jako už tolikráte opět zatoužila po nějakém pohádkovém životě a ne po tom svém.
"Grr, i taková lopata babizny z perníkové chaloupky by byla lepší, než tahle nuda," zabručela si Karolínka sama pro sebe a v tu chvíli ještě netušila, jaká mohou mít naše přání následky. Kdo to ovšem věděl, byl nádherný a obrovský motýl, který seděl na okenním parapetu a po jejích slovech šibalsky zamával křídly.
Karolínka došla ke dveřím, když se s ní svět zatočil. Zmateně zamrkala a snažila se zahnat náhlé mžitky před očima.

"Pomoooc, pomoz nám! Honeem!" ozývaly se hlasité výkřiky.
Karolínka se zmateně rozhlédla. Stála uprostřed temného lesa a nad ní se tyčila…
"Nee, tohle není možné," otevřela Karolínka nevěřícně pusu a vykulila oči. "Určitě se mi to jenom zdá."
"Nestůj tam jen tak a pomoz nám," zakřičely znovu ty hlasy zavřené za mříží. Karolínka se zmateně podívala na dvě uvězněné tváře.
"Ale tohle prostě není možné! Jen se mi to zdá," vykřikla, ale v tu chvíli zaslechla skřípavý zpěv staré babice. Rychle se rozběhla k mřížím, které byly na celém tom perníkovém domě až bolestně opravdové a pracně zalomcovala západkou. Najednou zaslechla otevření dveří a kroky po schodech. Její úsilí se ještě zesílilo, když západka konečně povolila a mříže se otevřely. Jak Jeníček, tak Mařenka s Karolínkou se pustili do úzkostného běhu.

Karolínka utíkala ze všech sil, když si uvědomila, že už není v lese. Zmateně se zastavila a ztěžka oddechovala. Stála na nějaké rozlehlé staré půdě, která byla zařízena jako pohodlný dívčí pokoj. Pomalu se rozkoukávala a začala si prohlížet dívčí vybavení, když si uvědomila jeden nemilosrdný fakt. Z oné místnosti nevedly žádné dveře a vévodilo jí jen menší okénko s oprýskaným rámem. Rozběhla se k němu a vyhlédla ven. Její strach z výšek jí téměř přikoval na místě - bylo to nejméně sedm pater vysoko.
"Ale já nemám tak dlouhé vlasy!" zvolala zoufale. Odpovědí jí bylo jen ticho. Začala znovu prozkoumávat místnost a dávat dohromady všechny látky a oblečení, které se v ní nacházelo. Když svázala dostatečné množství, přivázala jeden konec k mohutné dřevěné posteli a druhý vyhodila z okna. Pomalu se přehoupla přes okenní parapet, čelist pevně zaťatou. Udělala první posuvné pohyby směrem k zemi. Neslezla však ani metr, když se její uzel na posteli rozvázal a ona se nemilosrdně řítila do hlubin pod sebou. Stihla jen zoufale vykřiknout.

Ležela na podlaze a všude kolem se válel hrášek.
"Co se flákáš?" zakřičel panovačný hlas a z výšky se jí na hlavu snesl bolestivý políček.
"Říkala jsem ti, že to má být do hodiny! Hejbni sebou, nebo si na tebe vezmu rákosku," křičela nemilosrdně škaredá žena a Karolínka se pustila do sbírání hrachových kuliček. Po tvářích se jí začaly koulet téměř tak veliké slzy. V tu chvíli se jí na ruku snesl obrovský motýl s nádherně barevnými křídly. Karolínka nevěřícně zamrkala, když se na ní usmál.
"Tak jak se ti líbí v pohádkovém světě, o kterém jsi tak snila?" zeptal se motýl téměř zlomyslně.
"Ty mluvíš!" podivila se Karolínka.
"Jistě, že mluvím. V pohádkách je přece možné všechno," odpověděl jí o poznání mileji.
"Jak je ale možné, že jsem se dostala do pohádek?" zeptala se zoufale Karolínka.
"Přála sis to nebo ne? Copak v nich už zase být nechceš?" otázal se motýl a zamával svými nádhernými křídly.
"Představovala jsem si to jinak. Chtěla jsem být hrdinkou a něco dokázat," zavzlykala Karolínka a už jí bylo opět do pláče.
"Takhle to ale vypadá. Každý z hrdinů nejdříve zažívá příkoří a strasti života a je jen na něm, zda se jim postaví čelem nebo s pláčem uteče. Nemusíš proto být v pohádkovém světě, aby ses stala nebojácnou hrdinkou, stačí jen překonat svůj strach a nespokojenost. Jít za svým přáním," odpověděl jí motýl mile.
"To už teď také vím," pronesla Karolínka posmutněle. "Pověz mi prosím, můžu se ještě dostat zpátky domů? Za maminkou? Do své školy?"
Motýl se jen usmál, ale už neodpověděl. Zamával naposledy křídly a vznesl se do vzduchu.

"Vážně už ti to nebudu říkat víckrát. Pojď se najíst," otevřela rozzlobeně dveře maminka, ale v tu chvíli jí padla Karolínka do náruče a pevně jí objala.
"Mami, já tě mám tak ráda," zvolala. Motýl na okenním parapetu spokojeně zabručel a odletěl.

Od té doby už Karolínka netoužila po jiných světech a začala si vážit toho vlastního. Naučila se mít ráda sebe i ostatní, nikdy nechodila pro úsměv daleko a vždy byla ochotná pomoc. Vyrostla z ní nádherná a silná slečna, která se stala hrdinkou svého vlastního příběhu.
A tak by to mělo být…

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Es Ef Es Ef | Web | 8. srpna 2012 v 20:19 | Reagovat

Roztomilé.

2 Robka Robka | Web | 8. srpna 2012 v 21:00 | Reagovat

Přečetla jsem to jedním dechem. Umíš moc hezky psát, je to milé a poučné. Tak už to je i v životě, že toužíme být někde jinde, žít život někoho jiného a neuvědomujeme si, že to nemusí být jen slast, ale i strast.

3 Livien Livien | E-mail | Web | 8. srpna 2012 v 21:02 | Reagovat

[2]: Něco takového jsem se snažila sdělit. Děkuju ti moc za komentář, i za to, že jsi to přečetla. Tady to vypadá docela dlouze. :D

4 Robka Robka | Web | 8. srpna 2012 v 21:53 | Reagovat

[3]: Tady to možná vypadá dlouze, ale když je článek dobře napsaný, tak na délce nezáleží:-)

5 Lucerna Lucerna | Web | 8. srpna 2012 v 23:08 | Reagovat

Nadherne :)

6 Houp Houp | Web | 9. srpna 2012 v 11:20 | Reagovat

Páni! To je tak krásně nevinné, roztomilé a správně poučné! Přesně jak pohádky mají být, myslím, že kdyby ses stala pohádkářkou, určitě by si měla úspěch. Já pohádky miluji a vždycky jsem si přála v nějaké žít. Neměla jsem sice podobnou zkušenost jako Karolínka, ale tahle Karolínka, neboli já (jsem také Karolínka), jsem si před nějakým časem uvědomila, že život je jen na mě a pokud se budu snažit, pohádka na mě taky čeká! Děkuji ti za připomenutí ;)
Sama jsem vždycky chtěla psát pohádky a taky je občas píši, i když v poslední době jsem na to dost zapomínala. Jednou bych si ale přála napsat scénář k pohádce, protože pohádky jsou nadějí nás všech! ;)
Tvá pohádka je vážně nádherná a myslím, že jsem jí dnes nečetla naposledy ;)

7 bigbiz bigbiz | Web | 9. srpna 2012 v 11:39 | Reagovat

Tahle pohádka byla ooravdu nádherná a taky si myslím, že by jsi mohla zkusit nějakou vydat. Já bych si ji přečetl rád.

8 Livien Livien | E-mail | Web | 9. srpna 2012 v 13:01 | Reagovat

[4]: Tak to je pravda. :) Jenže u vlastních článků se dost těžko určuje, zda je to dobře napsané či nikoli. Vždycky převažují osobní pocity a ty nejsou zrovna objektivní.

[5]: Děkuju. :)

[6]: Páni, moc děkuji za krásný komentář. :) Myslím si ale upřímně, že bych v psaní pohádek zrovna neuspěla. Normálně mi to přijde těžší, než si psát prosté příběhy, protože pohádka člověka skoro nutí, aby se přiklonil k takové lehce infantilní podobě a pak si kolikrát ty děti při čtení nebo u telky jenom říkají, proč z nich lidé dělají takové pitomečky. :D
Každopádně osobně pohádky taky miluju. Spousta lidí říká, k čemu jsou, když tak to v životě nechodí, ale jde pouze o rady a skrytou moudrost, které bychom se měli snažit připodobnit. :)
Jinak nemáš zač, i já rozhodně děkuji.

[7]: Pohádky asi ne, ale jednou, třeba, něco...no kdoví. :)

9 poledra poledra | Web | 8. září 2016 v 16:33 | Reagovat

bezhotovostní půjčka od providentu diskuze :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama