Půlnoční I.

30. června 2012 v 11:11 | Livien |  Půlnoční
Ať jsem začala působit kdekoli, vyprávění maličké Ly byla vcelku oblíbená. Ly byla romantickou duší dnešní doby a věřila, že její iluze, sny, touhy a předsevzetí nemůže nikdy nikdo zkazit. Jenže zkazil.
Z mladé slečny plné ideálů se stal člověk, který najednou ne a ne najít správnou cestu…a vlastně jí hledá dodnes.
Jenže tak jako přišla její proměna, odcizily jsme se samy sobě navzájem tak, že bylo najednou velice těžké poskytovat její příběhy ostatním. Přesto se o to dnes opět trochu pokusím. Zda zdárně, to netuším.


Půlnoční

Kapitolá první

Sluneční paprsek se prodral zataženými záclonami a pošimral ji na tváři. Zamručela něco ze spánku, ale marně se před ním snažila skrýt. Pomalu zamžourala do krásného rána a slastně se protáhla. Poté, jako když ustrne, ustala v polovině pohybu.
"Aaa sakra," zašeptala do prázdného pokoje a začala se rozpomínat na události uplynulé noci.

***

23:49 hlásily hodiny v rohu monitoru. Vstala a začala si ručníkem sušit zrovna umyté vlasy. Noční košilka příjemně hladila po celodenním nošení džínů, proto se pro sebe spokojeně usmála. Vždycky mívala skvělý pocit z dobře vykonané práce a dnešní den zvládla všechny povinnosti na výbornou.
Znovu se usadila k počítači, projela zběžně události na Facebooku a myší namířila k tlačítku odhlásit. Právě v tom zlomku okamžiku před samotným kliknutím vyskočilo chatové okno.
"Procházka?" stálo v bílém textovém poli.
"Teď?" odepsala obratem a znovu se podívala na hodiny - 23:58.
Ještě než stihla dorazit hlavní zpráva, začala Ly velmi rychle hodnotit svůj vzhled.
Obléknutí sice zabere jen vteřinu, ale ty mokré vlasy a totálně spálený obličej od sluníčka budou vyžadovat víc jak pár minut. Jenže myšlenkové pochody letěly dopředu nezadržitelnou rychlostí.
Nepůjdu! Zítra musím do práce, bylo by to nezodpovědné. Rozhodla se a položila ruce na klávesnici.
"Jistě, počkám, kde budeš chtít," stálo v chatu jako odpověď. Znovu se zadívala kriticky do zrcadla.
Proč to vůbec řeším? Prostě nepůjdu. Jednoduchá odpověď. A v tu chvíli se její prstíky rychle roztančily po klávesnici.
"Ok, sraz za dvacet minut před bazénem," odepsala a rychlostí blesku se začala házet do gala.
Žijeme přeci jen jednou. No není pak téměř povinností sem tam se odvázat a prostě jen žít? Teda, doufám. Dodala poněkud nejistě.

S oním pánem, který se téhož večera ozval, se totiž neznali dvakrát moc dobře. Pro dnešní večer je ovšem potřeba nějak ho pojmenovat, a proto zvolím přezdívku … Emil. Asi by zabíjel, dozvědět se to, ale vzhledem k roli drsňáka, v jaké často vystupuje, mi to přijde jako vcelku vtipná parodie.
Vraťme se ovšem k původní myšlence. Emil a Ly vyrůstali ve stejném městě, ale nijak zvlášť je netankovalo, že ten druhý existuje. Menší změna nastala v zimě tohoto roku, kdy začala s mladší sestřičkou chodit bruslit, či snad raději "bruslit". Na určité sporty (dobře - hrubou většinu) byla Ly neskutečný talent a hned v první chvíli postavení se na led, upoutala pozornost snad všech přítomných. Jenže je důležité brát život s humorem a tak krom jakéhosi ledního baletu, trávila tato odpoledne s radostí a neustálým smíchem vždy, kdy se jí opět povedlo něco vskutku elegantního. A právě tam si jí Emil všiml a začali spolu zavazovat oční kontakt. Předváděl se a ona se smála. Život někdy umí být až nádherně bezstarostný.
Právě v tu dobu hodili přátelství na Facebooku, což je dnešní generaci tak vlastní, a tím vše skončilo. Ly se zrovna vcelku trápila se školou, sníh roztál, začínalo jaro. Občas se potkávali ve vlaku a pozdravili, ale i to časem nějak opadlo. Ovšem pak přišla ona zpráva…

Bylo chvilku po půlnoci, když Ly vyšla z domu. K bazénu to měla jen pár metrů a on už tam čekal. Vykročil jí naproti.
"Víš, když příště dáš vědět dopředu alespoň půl hodiny, stihnu se nejen učesat, ale třeba najdu i nějaký ponožky," zavtipkovala a on se usmál. Konverzace plynula v pohodě, až se objevili na tmavé lavičce stranou města. Teprve pak nastalo ticho. Ly zašátrala v kabelce a prohodila:
"Což takhle prolomit ledy?" usmála se a v očích jí zajiskřilo. Vytáhla maličkou lahvičku a on po přečtení nálepky vykulil oči.
"Už ti někdo řekl, že jsi hovádko?" zeptal se ohromeným hlasem.
"Vcelku často," zasmála se, "kupodivu to nikdy nikomu nevadilo zrovna dlouho."
Vzal jí z ruky lahvičku a pořádně se napil, zašklebil se a rozesmál se taky.
"Tak pokud jsem od tebe něco vážně nečekal, tak tohle. Jsi gymplák ne? Měla bys být povýšenej šprt, kterej se mnou neprohodí ani slovo," řekl s úsměvem Ly.
"Ano, ano, bývala jsem gymplák, ale už mám po škole a krom toho - vcelku ráda lidi překvapuju."

Povídali si, popíjeli a najednou se spustil déšť. Většinou to nebývá problém, je-li člověk z velkého města. V kteroukoli denní i noční hodinu v jakýkoli den v týdnu pak může jít někam posedět. Jenže takové štěstí Ly neměla a narodila se v malém městečku, které by se dalo zcela bez výčitek nazvat vesnicí. K tomu všemu byla středa.

"Víš co, jdeme k nám," navrhla ve chvíli, kdy se déšť začínal zhoršovat.
"A vaši nejsou doma?" zeptal se ostražitě Emil.
"Neboj, žádné velké seznamování s rodinkou podstupovat nebudeš," šibalsky se zasmála.
"Nee, fakt, aby z toho nebyl problém," starosti v jeho očích nemizely a tak ho Ly uklidnila.
"Naši zítra brzy ráno vstávají do práce, takže všichni spí. Krom toho, zůstaneme venku v altánu. Neprší tam a můžeme ještě chvilku posedět," usmála se a on souhlasil.

Seděli naproti sobě. Déšť pomalu zvonil o střechu, a kdyby někde v okolí stály hodiny, ukazovaly by asi půl třetí ráno. Ačkoli se Ly naučila být vcelku komunikativní a vždycky se jí podařilo rozpovídat úplně každého, ani ona nečekala, že večer bude tak v pohodě. Oba se uvolnili a povídali o všem možném. V tom se Emil natáhl na židli a lehce se dotkl její nohy. Naprosto nevinný pohyb, který stejně tak jako záměrný mohl být i nevědomý. No, ale nebyl.
Někdy člověk ani neví, jak se to stane, ale najednou k sobě byli naklonění, drželi se za ruce a něžně si po nich přejížděli prsty. Zvedla od jeho dlaní očí a setkala se s upřeným pohledem jeho očí.
Aaa sakra, už je to tady zase. Problesklo jí hlavou. V tuhle chvíli člověk může udělat jen dvě věci - začít myslet a vzít nohy na ramena, nebo nemyslet a ono se to vždycky nějak vyvrbí.
Začala myslet.

Odtáhla se a trošku s křivým úsměvem se na něj podívala.
"Špatnej nápad," kývla hlavou a opřela se o židli.
"Kterej myslíš?" škodolibě se zeptal.
"Všechny, co ti v posledních pár vteřinách probleskly hlavou."
Zasmál se a navázali v bezstarostném hovoru tam, kde prve skončili.

"Hele, nemáš něco obyčejnýho k pití?" zeptal se po chvíli a Ly začala šátrat v kabelce.
"Určitě jo," vytáhla lahvičku ledového čaje a podala mu jí. V tu chvíli z kabelky vypadla malá krabička. Rychle se sklonila a hodila jí zpátky do kabelky.
"Co to bylo za prášky?" zeptal se zvědavě i vcelku ustrašeně.
"Nic, to nebyly prášky," opověděla rychle a hodila kabelku na židli vedle.
"No tak, co to bylo?" zeptal se znovu a začínal být neodbytný. Sáhla po tašce a hodila mu malou krabičku do ruky, šibalsky jí přitom zablýskalo v očích.
"Tak se podívej, o žádné drogy nejde."
Zadíval se na malou krabičku.
"Dneska jsi mě dostala už podruhý, když pominu tu lahev a fakt, že jsem ještě nezažil nikoho mluvit tak hrozně narovinu, nečekal bych…ne….nooo," zaseknul se a pohazoval si s krabičkou v ruce, "hele a ty nebereš antikoncepci?" zeptal se najednou.
"Jistě, že beru," povytáhla obočí.
"Tak proč máš v kabelce tohle?" upřel na ní oči, ve kterých až neskutečně jiskřilo.
"Protože ne zrovna každému věřím," provokativně odpověděla.
"A mně bys věřila?"
"No, tobě bych zrovna rozhodně nevěřila," zasmála se, když jí znovu chytil za ruce, přitáhl si židli k ní a tím jí donutil roztáhnout nohy. Zadívala se mu do očí a trochu zvážněla.
"A co když děláš chybu?" zeptal se hlasem zastřeným touhou.
"Chyb ještě udělám, ale víš jak," odpověděla pomalu. To už jí začal hladit po stehnech a pomalu se dostával dál. Klekl si jí mezi nohy a stáhl kalhotky…

***

"Aaa sakra," zopakovala tentokrát hlasitěji a vyskočila z postele. Uplynulý večer se jí kompletně vybavil, a proto začala pochodovat po pokoji s plnou hlavou starostí. Ještě ani netušila, jaké důsledky to bude mít. Ty se ovšem objevily velice brzy…

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 bigbiz bigbiz | Web | 30. června 2012 v 11:23 | Reagovat

Tak příběhy Ly jsem měl velmi rád a proto mě těší, že jsi je zase začala psát. A mám takový hloupý dotaz. Jedná se o fikci, nebo je to skutečné vyprávění nějaké tvé známé? A jinak se moc těším na pokračování.

2 Livien Livien | Web | 30. června 2012 v 11:48 | Reagovat

[1]: Těší mě, že zrovna ty jsi u nich vydržel opravdu dlouho. :) Jinak prozradila bych to, jenže ... neztratilo by to pak své kouzlo? :)
Co můžu ovšem říct úplně upřímně - fikce psát neumím. :D Vždycky to musí přijít samo ze života. ;)

3 Robka Robka | Web | 30. června 2012 v 11:51 | Reagovat

Píšeš moc dobře a poutavě. Vyvolalo to ve mě řadu myšlenek a vzpomínek na podobné situace.

4 Livien Livien | Web | 30. června 2012 v 12:00 | Reagovat

[3]: Kdysi jsem o maličké Ly psala hodně a na původním blogu to vlastně byl základ všeho. Ani nevím, kdy došlo ke změně. :) Každopádně jsem ráda, když to někoho chytne. :)

5 Robka Robka | Web | 30. června 2012 v 12:17 | Reagovat

[4]: Už jsem se dívala na povídání o malé Ly a budu se muset pustit do čtení. Z toho, co jsem tak letmo viděla, je mi jasné, že to malá Ly neměla jednoduché. Příběhy ze života mají vždycky daleko větší sílu, než fikce. A ne každý umí psát o něčem, co neprožil.

6 Awia Awia | Web | 30. června 2012 v 12:19 | Reagovat

Líbí se mi tvůj styl vyprávění, i když bych si některé věci odpustila. Třeba toho smajlíka tam, ale ne, dnes nebudu příliš kritická. Jakože to mám ve zvyku a proto se moc neozývám, jelikož vím, že ne každý je na moje většinou ne příliš pozitivní reakce zvědavý. Ale tohle se mi líbilo. Fakt že jo. Malou Ly jsem předtím neznala. Vlastně ji neznám ani teď, ale sakra chci vědět, jaké důsledky, že to mělo. Napíšeš pak o tom, že jo?

7 Livien Livien | Web | 30. června 2012 v 12:27 | Reagovat

[5]: Tady mám opravdu jen pár kousků. Za celou svojí "blogovou kariéru" jsem toho napsala spousty a spousty, ale nevím. Život jde dál a nechce se mi oprašovat staré příběhy. Zkouším se spíš opět pouštět do těch nových. :)
Jinak souhlasím. Zkoušela jsem i příběhy zcela fiktivní, ale přišly mi moc blitké a o ničem.

[6]: Já si kritiky velmi vážím, takže se do mých dílek můžeš pustit i víc. Vždycky mě vychovávali k tomu, že jen tak se člověk může doopravdy zlepšit. :)
Každopádně s tím smajlíkem máš pravdu. Neuvěřitelný zlozvyk dnešní doby a ulítl mi tam tak, že jsem to nestihla postřehnout. :) :D
Každopádně pokračování už mám hotové, alee asi bude potřebovat ještě hodně úprav, abych dodržela jistá etická pravidla. :)

8 krysiik krysiik | Web | 30. června 2012 v 12:53 | Reagovat

To bych chtěla zažít, mám ráda tyhle známosti-neznámosti.
Fakt se mi líbí tvoje tvorba.

9 Livien Livien | Web | 30. června 2012 v 13:19 | Reagovat

[8]: Jsem moc ráda, člověk pak tvoří ještě víc rád. :)

10 krysiik krysiik | Web | 30. června 2012 v 14:10 | Reagovat

Mohla bych si někde přečíst i jiné příběhy Ly? Nikde na tvém blogu jsem je nenašla a pardon, jestli jsem se jen přehlédla.

11 Amelie Amelie | Web | 30. června 2012 v 22:42 | Reagovat

Moc hezky píšeš.

12 pavel pavel | Web | 30. června 2012 v 23:03 | Reagovat

V nejlepším končíš. :D

13 Livien Livien | Web | 1. července 2012 v 17:41 | Reagovat

[10]: Když klikneš na rubriku, do které je vložena tato povídka (hned pod nadpisem tohoto článku), dostaneš se na dalších šest článků. Prvních pět je jakási "zpověď" s krátkými úryvky příběhů. Ovšem povídka psaná v tomto duchu je tu zatím jen jedna. :) Ale pokusím se to napravit. ;)

[12]: A tak to má být ne? :P :D

14 Vendy Vendy | Web | 2. července 2012 v 12:21 | Reagovat

Pozoruhodná povídka, četla se moc dobře. Jsi talent na psaní.

15 Livien Livien | E-mail | Web | 2. července 2012 v 15:56 | Reagovat

[14]: Děkuju :) jestli talent, to nevím, ale píšu ráda. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama