To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat! - část čtvrtá

1. dubna 2012 v 2:07 | Livien |  To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat
Přímé pokračování článků:

Začala škola. Snažila jsem se a matka přestala s tou žádostí naléhat, alespoň prozatím. Jenže to byl poslední maturitní ročník. Těžší, než jsem čekala a doma byli opět pohoršení. Nebyla jsem tak dokonalá jako bratr. Známky jsem vždycky měla lepší, ale ty termíny….nikdy jsem nestíhala plnit je včas a to rodilo problémy.

"Achjo, vůbec se tam netěším," řekla Ly potichu. Byla načesaná, v moc hezkých plesových šatech. Dnes byl její maturitní ples a vypadalo, že se na něj těší i její rodina. Teda jen matka, její přítel, bratr, sestra a děda. Nikdo víc do ní nepatřil. Ona ovšem měla strach. Tolik věcí se mohlo pokazit. A pokazilo…


"Paní je nějak špatně," prohlásila úplně cizí žena na záchodech.
"Já vím," odpověděla chladným hlasem Ly a celý její vnitřek křičel při pohledu na otevřený záchod, u kterého klečela její matka, šaty zcela srolované, a zvracela.
Vešla do kabinky a zavřela dveře. Upřela na ní oči a nic neříkala.
"Bože, je mi tak zle," zaskuhrala ta téměř cizí osoba před ní.
"Tak vytáhni ty ruce z toho hajzlu," vyprskla Ly přes zaťaté zuby.
"Jak to mluvíš," vypravila ze sebe žena.
"Jen tak, jak si to zasloužíš."
S vypětím všech sil ji s bratrem odtáhli ze záchodu. Upadla jim na schodech, ale přes to se jí podařilo dostat před sál, kde opět začala zvracet.
Ly se vrátila pro kabáty a v tom jí zastavil kamarád ze třídy.
"Půjdeš s námi ještě popít?" zeptal se vesele, ale Ly už nedokázala potlačit slzy.
"Ne Honziku, moje matinka se tak opila, že musím domů."
Pobrala kabáty a roztřesenýma rukama se do jednoho snažila dostat. Nedařilo se. Přiskočil syn ředitelky a pomohl jí. Přes slzy se pokusila o úsměv a vyrazila k autu. Na schodech jí zastavil ještě někdo.
"Nic si z toho nedělej, hlavně nebuď smutná. Jsi dneska moc krásná, tyhle vzpomínky si musíš zachovat," pronesl. Ly netušila, kdo to byl. Neviděla přes slzy.

Konečně dorazili po hrozné cestě autem domů. Malá sestřička spala u Ly. Plakala. Ly se chtělo také, ale byla starší, musela být silnější. Držela jí v náručí a snažila se představit, co ten jedenáctiletý tvoreček může cítit, když ho jeho vlastní matka v autě pozvracela. Obě však myslely na to samé - viděly otce. Pití bylo u něj na denním pořádku…

Tak toto byl můj ples. Druhý den zbaběle mně i sestře poslala smsku s omluvou. Kam jen dnešní doba dospěla. Ale možná jsem to i uvítala. Tak hrozně jsem jí nechtěla vidět. Nakonec jsem jí poslala mail s odpovědí - plný zklamání a zármutku. Nikoli z toho, co předvedla na plese, ale z jedné jediné věci.

Po maturitním plese svého bratra mám živě v paměti jeho větu: "Díky mami, že jsi mě pozvala na toho panáka. Byl jsem šíleně nervózní."
Vyčetla jsem jí tuhle jeho jedinou větu. Taky jsem snila o tom, že pokud se tam moje matka opije, tak to bude se mnou. Že mě pozve na panáka, poplácá po ramenou a řekne mi, že je na mě pyšná. Vždycky jsem o tom snila. Napsala jsem jí, že jednou na tu ostudu, kterou způsobila, zapomenu, ale tohle jí neodpustím nikdy.

Její odpověď byla rázná, ale jádro spočívalo v tomto jediném odstavci: "Dnes jsem ti vzala novou žádost o byt. Celou jsem jí vyplnila, pouze jí podepiš. Budeš jí mít zítra u sebe na stole. Postarám se o to, aby ten byt byl začátkem léta. Nechci, už s tebou bydlet pod jednou střechou, ale nechám tě tady v klidu odmaturovat."

Zbytek pokračoval ve stylu, jaký jsem zlý a arogantní člověk. Ano, asi jsem. Jen se ptám, mohu být vůbec jiná? Otec ani nebyl člověk, bratr je upnutý na matku, takže nemáme vůbec žádný vztah a matka mě už podruhé vyhodila z domu. Tohle by asi poznamenalo i kousek šutru a já jsem i přes to všechno přeci jen člověk.

Uplynulo několik týdnů a ony uzavřely nevyslovené příměří. Chovaly se k sobě slušně. Až přehnaně. Ani jedna však nikdy nezapomene a vztah mezi nimi už nikdy nevznikne. To věděly obě.
Ly trpěla. Podle rodiny ovšem byla celý otec, zatratili jí.

A Ly začala psát. Začala tvořit svou novou budoucnost bez ohlédnutí za minulostí, ze které už bude navždy jen těžit. To věděla.
Teď už se jen postavit na vlastní nohy...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amelie Amelie | Web | 1. dubna 2012 v 2:22 | Reagovat

Jsem na Tebe pyšná, moc hezky píšeš. Drž se, holčičko.

2 Livien Livien | Web | 1. dubna 2012 v 10:09 | Reagovat

[1]:Moc si vážím, Tvých komentářů. Děkuji :)

3 Ivča Ivča | E-mail | 3. dubna 2012 v 20:19 | Reagovat

Mně pomohl léčitel zpracovat zoufalství od narození, dnes celkem zvládám po rakovině dělohy, muž po malobuněčném B lymfomu, 12 psychózách a máme postiženého syna. V případě zájmu předám kontakt, opravdu umí. Umí rozpustit bolest, že to pak jen "je", bez té bolesti, s obrovským vcítěním, že to nikdo z rodičů a okolí lépe neuměl, nedělal to nikdo schválně. Matka předala jen to, co uměla. Nezabilo, posílilo. S přáním mnoha krásných prožitků Ivča

4 Iris Iris | Web | 5. července 2012 v 11:21 | Reagovat

uf, někdy bych tě chtěla poznat, z tvého psaní mně příjdeě jako sympatický člověk, ale nějak nedokážu pochopit tvoji matku, vždyť jsi přeci její dítě, ať už tvrdohlavá a svá, ale pořád jsi její dítě!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama