Až bude padat hvězda...

16. dubna 2012 v 13:00 | Livien |  Jednorázovky
Sny, ty jsou má země.
Fantazie, to je má vlast.
To vše je lepší než cíga, partička a chlast….

Dívka a chlapec. Seděli na schodech a dívali se na oblohu posázenou hvězdami. Skoro nemuseli mluvit, aby si rozuměli. Vyrostli spolu.
"Jednou, jednou až uvidím padat hvězdu, vím, co si budu přát," promluvila zastřeným hlasem Ida.
"Co to bude? Že by kompletně novej šatník? Nebo si snad pořídíš nový fáro," pronese sarkastickým tónem Patrik a z úst pomalu vypustí malý obláček kouře, potom podá cigaretu Idě. Ida jí přijme, ale šťouchne ho lehce do žeber.
"No tak, nedělej si ze mě furt srandu, víš, že taková zase nejsem," zasměje se, než dodá, "nebo alespoň ne tak moc."

"Dobře, dobře, a co si teda budeš přát?" naoko rezignovaně rozhodí rukama, ale v jeho očích je vidět zájem. Měl rád její sny, i když nikdy nežila v realitě. Z jejích snů se stávaly jejich společné. Byla jeho sestřičkou. Ne pokrevní, ale daleko daleko cennější.
"Pojedem do Irska, vlakem, stopem nebo seženeme letenky, to je fuk a tam si koupíme chatu. Ochutnáme spolu tu jejich pálenku a nesmíme nestihnout ty známý slavnosti. Taky budeš fotit úplně všechno a upravovat ty fotografie, jak to umíš jen ty, a já ti budu pomáhat, vydáme spolu knihu. Budem žít volně jako dneska," utichne, popotáhne z cigarety a zadívá se mu do očí.
"A nikdo a nic nás nebude omezovat, budem volný," zašeptá Patrik a usměje se na ní. Chytí její ruku s cigaretou a nasaje do svých plic ten tolik známý kouř.

O pár měsíců později….
Co lepší je než trávy dým,
rytmus cítíš tělem a hlavně srdcem svým…

Dívka a chlapec. Stáli spolu u baru v blikajících světlech diskotéky a dunění bubnů jim prochvívalo celé tělo. Skoro nemuseli mluvit, aby si rozuměli. Vyrostli spolu.
"Dneska ti to sekne," spiklenecky na ní Patrik zamrká.
Ida si prohrábne vlasy rukou, provokativně našpulí rty a andílkovsky zamrká dlouhými řasami.
"Však jsem si dneska dala záležet, jak kvůli tobě, tak kvůli tomu hezounovi, co sem furt zírá," stejně spiklenecky odpoví.
"No no, jen se tu přede mnou tak nenakrucuj, jinak si ještě hodně dobře rozmyslim, jestli svojí malou sestřičku nechám někomu jinýmu," rozesměje se, políbí jí a pomalu se začne proplétat davem pryč.
Byli tak domluvení. Patrik se měl ještě s někým sejít a to zrovna v tu nejlepší chvíli. Ten hezoun si to zamířil přímo k Idě.
"S přítelem, nebo si se mnou půjdeš zatancovat?" aniž by pořádně čekal na odpověď, už ji táhl na parket. Pomalu se začali pohybovat do rytmu hudby, než je oba úplně pohltila a okolní svět se ztratil. I sama hudba zněla jakoby z dálky a nic neexistovalo, krom nynější chvíle a tance.
Nevšimla si toho, ale najednou byli v rohu místnosti.
"Jseš sexy, víš o tom slečinko," ozve se najednou podivně zastřený hlas onoho kluka, který jí tlačí stále více ke zdi.
"Co takhle si ještě trochu víc užít," pomalu jí začne rukou šmátrat po sukní, než se Ida plně vzpamatuje. Vykřikne a snaží se dostat z jeho sevření, i když má neuvěřitelnou sílu. Snad štěstí stálo na její straně a povedlo se jí ho odstrčit a utíkat ke dveřím. Všude zmatek a lidská těla propletená v taneční agónii.
"Patriku, sakra Patriku kde jsi, když tě tak potřebuju," skoro zoufale křičí, když vyběhne ven.
"Jéé Iduška pánové, copak zlatíčko, bavíš se," potácivě se o ní Patrik opře a rukou jí obejme kolem ramen ještě teď zrudlý od smíchu.
Jeho skelný pohled, jinak tak nádherně modrých očí, se na ní zahleděl. Přesto spíš koukal někam skrz ní.
"Sakra ty sis něco šlehnul?" Ida už jen stěží potlačuje slzy.
"Ale nee Iduškoo, jen aby byla srandáá, troška travěnky, jen úplně malinkej špíček," zapotácí se Patrik a Idě se jen stěží podaří udržet jeho tělo ve stoje.
"A trošku toho prášku," ozve se smích z partičky, kde do té doby stál.
"Sarka, pojď, dělej," z posledních sil dotáhne Patrika za roh a tam ho opře o zeď. Znovu na ní upře ten pohled skelných očí. Ida se na něj zadívá a pak mu vší silou jednu vrazí.

O pár měsíců později….
Když všechno skončí koncem,
pak musí zas něco být,
čekej, na nohy se postav,
a začni znovu žít.

Dívka a chlapec. Nebyli spolu, ale ona věděla, kde ho hledat. Skoro se ani nemusela ptát. Vyrostli spolu.
Procházela polorozpadlými troskami staré továrny na textilie. Pod nohama jí křupaly kusy omítky a střepů. Šerou místnost osvětloval jen občasný paprsek prosvítající dírami ve střeše.
Jak často se zde nyní Ida objevovala, když hledala Patrika.
Zakopla o jednu z matrací a oči jí padly na posprejované zdi. Jen tak tak udržela rovnováhu, když ho uviděla.
Zasténal.
"Patriku," promluvila Ida do ticha chvějícím se hlasem, "jsi to ty?"
Žádná odezva. Pomalu se přiblížila k ležící postavě.
"Sakra Patriku," vykřikla a do očí se jí draly slzy, přiběhla k němu a zatřásla s ním.
"Prober se sakra, no tak se prober, do hajzlu," z jeho ruky vyklouzne injekční stříkačka, ale neprobral se. Z úst mu pomalu vytekl táhlý hlen smíšený se slinami.

O pár hodin déle….
Jedna možnost,
jedno přání,
jeden život,
to jest ledu tání.

Dívka a chlapec. Každý jinde a přesto spolu. Nemuseli mluvit, aby si rozuměli. Vyrostli spolu.
Ida stála před rozpadlou budovou továrny a stále viděla ta oranžová blikající světla. Viděla kolem sebe shon cizích lidí ve zjevném zmatku běhajících sem a tam. Viděla jak Patrika odnášení na nosítkách do sanitky.
Nějaký muž se jí ptá, zda chce hodit domů. Jen zavrtěla hlavou. Všechno to sledovala cizíma očima, protože uvnitř byla prázdná.
Klekla na rozblácenou zem a teprve teď se její tělo zachvělo v neudržitelném pláči.
Možná to trvalo hodinu, možná jen pár minut, než se pomalu utišila a přišla znovu ta prázdnota.
Zvedla hlavu k obloze a chtělo se jí začít křičet, ale….
Tyrkysově modré nebe bylo pokryté miliony světelných bodů. Hvězdy samotné na Idu shlížely jako oči, chlácholivé, klidné, tak mírumilovné. Měsíc vidět nebyl, ani jako velký korál, ani jen jako srpek.
V němém úžasu se Ida dívala do nebes hledající radu a v tom to zahléla. Jemná zářící čárka protla oblohu v mžiku pouhé sekundy, a přesto se na ní Ida dívala celou věčnost.
"Padá hvězda," šeptla a horká slza jí stekla po tváři.
"Patriku, padá hvězda," v němém úžasu hleděla na oblohu.
"Zachraň ho prosím, protože on je mým životem, PROSÍM."

Vždy by v každém z nás měla žít naděje, protože i když je nejhůř ten malý plamínek nikdo z nás nesmí nechat uhasnout. Nepodaří-li se to jen jednou jedinkrát, se životem je konec.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dajvla Dajvla | Web | 17. dubna 2012 v 12:37 | Reagovat

Krásný, a ten poslední odstaveček s mottem mně až vyhnal slzičku. Krásný den přeju.

2 Livien Livien | Web | 17. dubna 2012 v 20:20 | Reagovat

[1]: Moc děkuji, hodně si vážím každého komentáře, který je pod některou z mých povídek. :)

3 Vendy Vendy | Web | 17. dubna 2012 v 20:28 | Reagovat

Nádherná povídka. Každé krásné přání se nemusí vyplnit..
Taky jsem slyšela rčení - dej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit...
I když je povídka zřejmě fiktivní, věřím tomu, že takovéto konce bývají i ve skutečném životě.
(Líbilo se mi proložení verši, mezi jednotlivými etapami povídky a příběhu samého...)

4 Livien Livien | Web | 17. dubna 2012 v 20:40 | Reagovat

[3]: Je tak nějak volně inspirovaná skutečnými událostmi. Bohužel...
Moc děkuji za Tvůj komentář. :)

5 Robka Robka | Web | 17. dubna 2012 v 22:01 | Reagovat

Píšeš moc hezky a poutavě, zaujalo mě to. Někdy jen přání nestačí, musí se chtít a konat. Ale je hezké, že to své jediné přání použila jako prosbu o záchranu přítele.

6 Houp Houp | Web | 18. dubna 2012 v 9:13 | Reagovat

Je to vážně moc nádherné, dojemné, za srdce beroucí. Líbil se mi ten styl, kdy si zpočátku opakovala to stejné a hlavně ty rýmy. Krásné. :) Smutné, ale naprosto dokonalé!

7 Agmi Agmi | Web | 19. dubna 2012 v 20:28 | Reagovat

[6]: za srdce beroucí, nádherné a dojemné. souhlas:) a vůbec, souhlasím s celým komentářem!:) nádherné!

8 Kath Kath | E-mail | Web | 15. července 2012 v 14:54 | Reagovat

Bože můj, to je nádherné. Úžasný :))

9 Jess Jess | 11. září 2012 v 21:31 | Reagovat

Zabloudila jsem :)...ale i náhodná "setkání" mohou přinést něco krásného...vážně nádherná povídka a ty verše :)....nemám slov

10 Livien Livien | 14. září 2012 v 22:58 | Reagovat

[5]: Pravda pravdoucí. Musí se chtít a něco pro to učinit i obětovat.

[6]: Děkuji moc, jde o takové moje malé literární experimentíky. :)

[7]: [8]: Děkuji moc. :)

[9]: Děkuji moc, můžu snad jen doufat, že příště naše setkání nebude už jen náhodné, ale třeba i cílené. :)

Vážím si všech vašich komentářů. Nebudu lhát, ale povídka je taková moje citovka a o to více mě každý potěšil. :)

11 Dragita Dragita | Web | 24. září 2013 v 10:33 | Reagovat

tohle je opravdu povedené;)ty verše tomu dodaly zvláštní šmrnc:)

12 Livien Livien | Web | 24. září 2013 v 11:19 | Reagovat

[11]: Děkuju moc. Pokud si člověk může oblíbit něco z vlastní tvorby, tuhle drobnou povídku mám skutečně ráda. :)

13 Cata Cata | Web | 24. září 2013 v 22:14 | Reagovat

Něco úžasnýho...
Neobyvklá forma napsání domohla k utvoření konečného dojmu...celistvosti. Jedna báseň! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama