Duben 2012

A kde je naděje?

30. dubna 2012 v 9:06 | Livien |  Hra s písmeny
S politováním a smutkem v srdci mohu zcela pravdivě poznamenat, že básník ze mě nikdy nebude. Ani zdánlivě, ani úplně malinko, no prostě vůbec. :D Je to smutné, psala jsem to čistě z hecu kvůli kamarádovi a tvrdila mu, jaká jsou veršíky brnkačka. Asi právě tak vznikl tento ubohý příklad toho, že napsat slušnou bísničku a fušovat tak do poezie rozhodně není vůbec sranda a příště si dvakrát rozmyslím, jestli začnu ta slova opět znásilňovat. :D

Chobotničky

29. dubna 2012 v 19:36 | Livien |  Fimo
Dlouho jsem se nepochlubila s žádnou fimo šíleností, a proto to dnes tak trošku napravím. Je sice pravda, že si k fimo hmotě nesedám tak často (noo vlastně už téměř vůbec :D), jako tomu bývalo kdysi, ale dneska se mi zase po dlouhé době dostal do ruky foťák a tak vložím jeden ze starších kousků - opět náušničky.
Ovšem lhala bych, kdybych tvrdila, že jde konečně o nějaký ten normálnější kousek. Ovšem originalita musí být, takže ano - i tuhle infantilní a kýčovitou věc jsem ochotná pověsit na ouška. :D
Tu jsou:

Jak jsem vyhrála Pohádky pro kulíšky

28. dubna 2012 v 12:49 | Livien |  Recenze
Pohádky jsou lék. Lék pro toho, kdo jim naslouchá, i pro toho, kdo je čte nebo vypráví. Pohádky ve svých příbězích uchovávají tajemství lidských citů. Když pohádka skončí, srdce a duše se probouzejí z okouzlení. To okouzlení, ta očistná léčivá lázeň navrací duši ztracenou sílu a srdci lásku.
Renata Štulcová, spisovatelka http://rafaelovaskola.blog.cz/,
kulíškům věnovala jednu pohádku

Když jsem včera dorazila domů, ležel na stole malý balíček. Matně jsem tušila, co by v něm ve skutečnosti mohlo být, ale v posledních dnech mi chodí pošta téměř každý den, takže se má domněnka utvrdila až ve chvíli, kdy mi do rukou sklouzla malá knížka pohádek. Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu jedním z jejích vlastníků. Čítala jsem o samotném projektu na mnoha stránkách a přišel mi krásný, občas jsem přispěla nějakým článkem do Tématu týdne, občas něco nakreslila a dostala se do výběru. Jak mě překvapilo, když jsem své jméno viděla mezi výherci knížky a to za tak obyčejný článek: Život není jen černá a bílá. I tak byla má radost obrovská. Inspirovala mě do dalšího psaní a tvoření.

Poslední zvonění aala strašidelný masakr v šatnách

27. dubna 2012 v 22:41 | Livien |  Jak plynou dny
Dnešním dnem mám oficiálně uzavřené středoškolské vzdělání. Přede mnou už stojí pouze maturita a přijímačky, ale momentálně je v mé hlavně mnohem více to, co vlastně nechávám za sebou. Původně jsem tuto pomyslnou "reportář" chtěla napsat, až se mi do rukou dostanou fotky z celé akce. Bohužel jsem plná pocitů právě teď, takže to bude víceméně bez nich, ale o to s větším nadšením napsané.

Odpovědnost? Ale ke komu...

25. dubna 2012 v 17:06 | Livien |  Jednorázovky
Takové malé "zamyšlení"...

Útržky z deníku blázna

23. dubna 2012 v 13:49 | Livien |  Jednorázovky
Dnešní den patří mezi vzpomínkové. S radostí můžu poznamenat, že i přes mou dlouhodobou neaktivitu bylo mé členství v AK více než po roce obnoveno. Velmi si toho vážím a udělalo mi to opravdu radost. Tudíž jsem se rozhodla vložit i jednu vzpomínkovou "povídku". Jednak proto, že jí mám ráda a jsou to přesně na den dva roky, co jsem jí napsala a také proto, že její původní bydliště je smazané.
Tu je:

Jediné světlo mého života je světlo v ledničce.

22. dubna 2012 v 14:24 | Livien |  Žblepty na téma týdne
Při letmém prohlédnutí článků na Téma týdne je až s podivem, kolik máme mezi sebou nadějných fyziků, geniálních biologů, mladých filosofů, vcelku jistých sebevrahů a romantických poetů. Ani náš starý fyzikář nemohl v nejšílenějších a nejodvážnějších snech doufat, že tolik lidí bude v jednom okamžiku tak nadšeno pro rychlost světla. Biologové jásají nad uvědoměním si, že světlo je vlastně nezbytnou podmínkou života na zemi a mladí filosofové si občas pletou pojmy s dojmy a světlo nazývají nadějí. Někteří zoufalci stále marně hledají světlo na konci tunelu, jenže osudná věta - Budiž světlo! - stále nepřichází. Romantické duše pak přinášejí novou a velice neotřelou myšlenku a to, že světlo je v podstatě opakem tmy!

Když se život zdá moc těžký...

20. dubna 2012 v 19:10 | Livien |  Pár tahů
Melancholie označuje v dnes běžném užití duševní stav zádumčivosti či trudnomyslnosti a nečinnosti, zpravidla bez zřejmého přímého podnětu.
Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Melancholie [online].

Nebyla jsem si jistá, jak přesně začít svůj dnešní příspěvek. Teta Wiki ovšem opět nezklamala a přispěchala s citací a téměř přesnou radou. Opět jsem vzala do ruky pastelky a začala si čmárat. Již delší dobu jsem totiž v hlavě měla jasný obraz. Zahlédla jsem ho někde na internetu, netuším kde ani kdy. Pár let to už ovšem bude. Ležela na něm dívka, nejspíše s prostřelenou hlavou, ve velmi pestrých šatech a na pozadí se stahovala pouze mračna nastávající bouře.

Můj život v číslech...

18. dubna 2012 v 13:00 | Livien |  Jak plynou dny
"Přátelé - chvátám, chvátám, nemám chvíli klid.
Já tam, já tam dávno už měl být.
Ne, ne, ne nesnídám, nesvačím,
nestihnu to, nestačím.
Promiňte vážení, mám veliké zpoždění!"

A já se pro tentokráte s broukem Kvapníkem zcela ztotožňuji, protože ne-ne-ne-nestíhám. Kéž by šel ten čas zastavit třebas jen na moment. :)

Osm let uplynulo jak voda. Když jsem poprvé vešla do třídy, která se měla na takovou dobu stát mou druhou rodinou, napadlo mě snad jen: "Ti jsou všichni taaak oškliví." Ani ve snu jsem si neuměla představit, že přijde nějaký konec. Na začátku cesty se jeví nekonečné úplně všechno. O to víc mě teď drásá vědomí, jak mi budou někteří lidé chybět, kolik jsem toho promeškala a co už nikdy nebudu moci napravit.

Můj život teď tvoří převážně vzpomínky a čísla. Počítám průměry známek, zapisuji výsledky maturitních testů a vedu si pečlivě kalendář, protože:

27. 4. 2012
Dostávám své poslední středoškolské vysvědčení.
(Mimo jiné je to také datum mých narozenin, jako kdyby už nestačila jedna depresivní událost :D)
2. 5. 2012
Písemná část státní maturity z českého jazyka
7. 5. 2012
Písemná část státní maturity z němčiny
13 dní volna
Aneb jak se prodlouží jeden svatý týden se zavedením státní maturity.
21. 5. 2012
Zahájení ústních maturitních zkoušek.
2. 6. 2012
Bychom čistě hypoteticky mohli dostat maturitní vysvědčení.
15. 6. 2012
Přijímací zkoušky na UHK, ovšem termíny dalších dvou univerzit stále ještě nevím.

Stojím na prahu nové části života, asi by teda měla být i ve znaku dospělosti, a přitom se mi vůbec (ale vůůůbec) nechce opouštět část nynější. Je to nějaké špatnééé…:)

Až bude padat hvězda...

16. dubna 2012 v 13:00 | Livien |  Jednorázovky
Sny, ty jsou má země.
Fantazie, to je má vlast.
To vše je lepší než cíga, partička a chlast….

Dívka a chlapec. Seděli na schodech a dívali se na oblohu posázenou hvězdami. Skoro nemuseli mluvit, aby si rozuměli. Vyrostli spolu.
"Jednou, jednou až uvidím padat hvězdu, vím, co si budu přát," promluvila zastřeným hlasem Ida.
"Co to bude? Že by kompletně novej šatník? Nebo si snad pořídíš nový fáro," pronese sarkastickým tónem Patrik a z úst pomalu vypustí malý obláček kouře, potom podá cigaretu Idě. Ida jí přijme, ale šťouchne ho lehce do žeber.
"No tak, nedělej si ze mě furt srandu, víš, že taková zase nejsem," zasměje se, než dodá, "nebo alespoň ne tak moc."

Snová dívka - taková malá skica

14. dubna 2012 v 16:01 | Livien |  Pár tahů
Jsem jen zdání?
Tušení?
Či snad doopravdy existuji?

V poslední době bych si furt jen čmárala a čmárala. Ani tentokrát nejde o nijak zvlášť propracované dílko, spíš jen dvacetiminutou skicu, když jsem si potřebovala odpočinout od práce a zase chvilku vypnout všechny své myšlenkové pochody.

Snová dívka je kresbička na okraji zmuchlané stránky. Skener to opět poněkud zmršil a šíleně to přeostřil, takže moc nevynikne to, jak je to ve skutečnosti jemné a něžné, což je trochu škoda. Bohužel nepostihl ani pěknou hrbolatou strukturu papíru. Ale abych si jen nestěžovala - vypadá to líp než z foťáku, to zase joo. :D

William Styron: Viditelná temnota (Memoáry šílenství)

14. dubna 2012 v 0:17 | Livien |  Recenze
Profesor literárního semináře se na mě zamyšleně podíval přes obroučky a doporučil mi právě tuhle knížku. Proč? Netuším. Přelouskala jsem těch pouhých 70 stránek několikrát a důvod mi uniká. Samozřejmě jde o zajímavý kousek, hlavně co se Styronova života týče, ale…ale.
Pokud mi tím mělo být něco sděleno, zůstává moje hlava smutně zabedněná.

Rok prvního vydání: 1993
Počet stran: 70
Nakladatelství: Svoboda - Libertas

William Styron byl významný americký spisovatel, který se do povědomí lidí zapsal zejména románem Sophiina volba. Přesto byl oceněn Pulitzerovou cenou již v roce 1968 za knihu Doznání Nata Turneta, kterou jsem ještě osobně neměla možnost zhodnotit.
Za celý život napsal William Styron pouze čtyři velké romány, které však již nikdy nezůstanou zapomenuty, protože se staly velmi významnými počiny literárního světa.

Citace: "The good writing of any age has always been the product of someone's neurosis."
William Styron

Lapač snů - kresba

8. dubna 2012 v 12:35 | Livien |  Pár tahů
Přiznám se, že původně šlo jen o další z mnoha čmáranic ve chvíli učení. (Nebo spíš místo chvíle učení, abych byla přesnější.) Pak mi do pokoje vešla sestra a vrhla se ke stolu s nadšením a slovy: "Jééé, lapač snů!" Pač a protože mě samotnou nenapadlo nic origninálnějšího, lapač snů už to zůstal. :) Asi stárnu a ztrácím inspiraci či co. Smutné...:D
Takže tu je:

Žila dívka...

7. dubna 2012 v 17:01 | Livien |  Žblepty na téma týdne
Někteří by o ní řekli, že je krásná, jiní nikoli. Propadla kouzlu knih a slov. Shromažďovala texty, sbírala odhozené kousky novin, zastavovala se u reklam a přemýšlela nad sprostými i láskyplnými vzkazy vyrytými na lavičkách. Nedalo jí to a sama začala psát.
Takhle nějak nás to ve fyzice učili o zákonu akce a reakce, nebo ne?

Čas plynul a naší dívce začaly docházet věci, o kterých jiní neměli ani potuchy. Někteří však ano. Ti se pak zapsali do našich dějin jako děsivé či hrůzostrašné karikatury.

Dívka objevovala sílu a moc pronesených slov. Zjistila možnosti vyřknuté pomluvy ve správný čas. Pochopila dvojsmysly. Znala napůl pravdivá tvrzení. Viděla, jak se práva každého z nás na svobodu slova používala v praxi. Dívala se smutnýma očima i na to, jak tvrdě dokázali vůdci lidu slova potlačovat.

Čím více se přibližovala poznání, byla nešťastnější. Roztrhala všechna svá dílka, ukryla knihy a přestala slov používat. Bála se, protože tak mocné nástroje plné krásy a síly mohla jakákoli zlá duše pokroutit.

Naše dívka přestala mluvit i psát, ale začala kreslit. Kreslila sebe samu, květiny a ptáky, sluneční paprsky odrážející se na hladinách.
Protože právě takhle mohla se zárukou rozdávat krásu a lásku světu bez skrytého zla.

Takový obyčejný den obyčejného gympláka

6. dubna 2012 v 10:23 | Livien |  Jednorázovky
Takový obyčejný den obyčejného gympláka byla má oblíbená povídka na minulém blogu. Psala jsem jí před dvěma roky a jde o ztvárnění ne zrovna šťastného dne. Myslím, že pro odlehčení povídek minulých nebude špatné vložit jí i sem.
A pokud někomu vyloudí alespoň slabý náznak úsměvu na tváři, úkol splněn. :)

Předmaturitní šílenství

2. dubna 2012 v 13:30 | Livien |  Jak plynou dny
Stále více bych se měla učit a stále více přitom přemýšlím, co bych dělala radši. Je to skoro k vzteku, že při takovém málu volného času mám tu největší pisálkovskou múzu za posledních pár let, šílenou chuť tvořit a dokonce beru do ruky občas i nějakou tu tužku nebo uhel.

Ten tolik známý strýček schválnosti zde opět zapracoval, šmejd jeden, a rozhodně ne příliš vhodně, řekla bych.

Tááákže, když už nemůžu dělat věci, které chci, napíšu si tento pětiminutový článek, o tom, co po maturitě udělám. Když nic víc, třeba se mi podaří vytvořit jakousi iluzi, která mi na ty dva závěrečné měsíce bude ještě stačit.

To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat! - doslov

1. dubna 2012 v 2:11 | Livien |  To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat
Přímé pokračování článků:

Pár slov na závěr
Začínala jsem psát povídku a vznikla jakási zpověď.
Pamatuji si velice dobře na dobu a okolnosti, kdy jsem se pokusila napsat své první povídání. Ještě stále leží v počítači, nedokončené a bez děje. Tím dnem se ovšem probudilo jedno mé já, které v každé situaci hledá odpověď a útěchu v psaní.

Nežijeme, bohužel, v kouzelném světě Harryho Pottera. Nevlastníme tajemné myslánky, které trochu odlehčí naší hlavě. Proto mi zbývá už jen to psaní.

Začínala jsem psát s nadějí, že pochopím matčino chování a náš vztah. Chtěla jsem napsat příběh plný obvinění a smutku. Nestalo se. Zase a znovu zjišťuji, že mě můj článek přiblížil jen mně samé.

Nejsem žádný dáreček, to vím. Cesta každého z nás se skládá z větších či menších rozhodnutí, činů a skutků. Situace, která nastala u nás v rodině, je jen výsledek právě toho všeho.

Já i matka jsme natolik hrdé osobnosti, že nedokáže sklopit hlavu a říct: "Ano, mohu za to já." Obě neseme stejný díl zásluhy, a přesto stále jen hledáme vinu na té druhé. Trvá to už natolik dlouho, že je s podivem, jak dlouho tento vztah vlastně vydržel.

I přes to všechno děkuji! Nebyla bych to já, právě tato šíleně ztřeštěná osoba, nebýt toho všeho. Nebýt možnosti prožít svůj vlastní život po svém.
Konec

To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat! - část čtvrtá

1. dubna 2012 v 2:07 | Livien |  To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat
Přímé pokračování článků:

Začala škola. Snažila jsem se a matka přestala s tou žádostí naléhat, alespoň prozatím. Jenže to byl poslední maturitní ročník. Těžší, než jsem čekala a doma byli opět pohoršení. Nebyla jsem tak dokonalá jako bratr. Známky jsem vždycky měla lepší, ale ty termíny….nikdy jsem nestíhala plnit je včas a to rodilo problémy.

"Achjo, vůbec se tam netěším," řekla Ly potichu. Byla načesaná, v moc hezkých plesových šatech. Dnes byl její maturitní ples a vypadalo, že se na něj těší i její rodina. Teda jen matka, její přítel, bratr, sestra a děda. Nikdo víc do ní nepatřil. Ona ovšem měla strach. Tolik věcí se mohlo pokazit. A pokazilo…