Pavel Baroch: V moci proudu

11. března 2012 v 9:31 | Livien |  Recenze
Vždycky jsem se považovala za knihomolku toho největšího kalibru. Toto přesvědčení ovšem s postupem přibývajících let stále více a více polevuje a v jádru své vlastní osobnosti vím, že nemám právo se takto označovat. Během svého života jsem napsala již mnoho a mnoho slov o knihách, recenzí i článků, a najednou jsem dostala ve škole ke zpracování jakoukoli českou knihu z několika posledních pár let a netušila jsem, kterou si vybrat. Netušila, protože moje znalost novodobé české literatury byla opravdu velice mizivá.

Tolik se ve škole i ve vlastních životech zaměřujeme na veliké osobnosti minulosti, hvězdy již dávno zapadlé, jejichž jas už nejspíše nikdy nepoleví, že úplně pomíjíme ty, které vychází nyní. U jejichž zrodu můžeme stát a sledovat jej, a které jsou součástí naší vlastní vlasti. Vybrala jsem si proto knihu V moci proudu, ale ve svém jádru jsem už tehdy věděla, že toto své prázdné místo ve znalostech budu muset velmi brzy zaplnit.


Rok prvního vydání: 2007
Počet stran: 298
Nakladatelství: Mladá fronta
Hlavní postavy: Eirell, Alin, Azgh, Nítem

Pavel Baroch začal psát ve svých dvanácti letech první smyšlené cestopisy. Později se pustil do vědecké fikce a dnes máme možnost přečíst si jednu z jeho prvních fantasy. Průběžně s vášní psát se prolínala také záliba k hudbě. Pavel Baroch má na svém kontě desítky skladeb, z nichž většinu sám otextoval. Opět ho velmi inspirovala fantasy, která dala vzniknout zhruba dvou desítkám balad.

Citace: "Když se dívám na ty bledé, rozbředlé ruce, nejvíc mě hněte, že jsou moje. Jak se třesou, jak se tváří, že ke mně nepatří, ale když dostanu chuť na víno, pozvedne se právě ta bledá roztřesená ruka, aby donesla nápoj k mým ústům."
Pavel Baroch, V moci proudu

Román V moci proudu se na českém trhu objevuje od roku 2007. Jak praví sama obálka této knihy, jde o příběh a svědectví starého, vínu a samotě holdujícího muže jménem Eirell. Eirell ovšem není pouze samotářský podivín, ale pamatuje časy své někdejší slávy - je totiž čaroděj. Již několik let žije v ústraní ve stále podnapilém stavu. Z této letargie ho probere až podivný vzkaz, který mu připomene jeho slavnou minulost, před kterou utekl a snažil se ji všemožně pohřbít ve svém vlastním nitru. Je až ironické, že právě tato minulost ho vyburcuje vydat se na cestu a znovu ochutnat ten známý pach magie. Necestuje ovšem sám. Již na počátku své výpravy potkává tři druhy, z nichž mu je jeden až bolestně známý z jeho vlastní minulosti. Eirell se tak dostává přímo do středu podivných událostí, kde jeho vlastní osud, zmizení vzácného artefaktu i smrt jednoho z jeho kolegů jsou až nebezpečně propojeny.

Čtenář se po celou dobu četby vyskytuje ve dvou rovinách - v myšlenkách a jakémsi svědomí samotného Eirella, které je psáno v ich-formě a v rovině příběhu viděného z oblasti jiných postav, které je vytvořeno v er-formě.

Román V moci proudu je jeden z typických příkladů konzumní fantasy, která je sice vhodná jako knížka na cestu, ale jinak čtenáři nenabízí absolutně nic nového. Autor sám přiznává, že k psaní fantasy ho inspirovalo hraní Dračího doupěte. Pokud jste i vy k této hře přičichli, V moci proudu vás absolutně ničím nepřekvapí. Obsahuje starého a samotářského čaroděje a skupinu dobrodruhů, která svůj kšeft naplánuje v hospodě. Jak typické, pro začátek hraní velké většiny dobrodružství.

Od dob, kdy jsem sahala po svých prvních knihách, jsem přečetla spousty a spousty fantasy. Vždycky mi jejich svět připadal zajímavější než ten náš a stejný pocit mě provázel po celý můj život. U této knihy se ovšem neobjevil. Potenciál postavy Eirella se dal využít mnohem víc. Tento vetchý stařec, který pomalu nezvládl nejjednodušší kouzla, na konci příběhu vyrostl v nepřekonatelného mocí naplněného čaroděje. Proč jen mi to připadá tak nepřirozené?

Čtenář není ničím překvapen, dokáže odhadnout, jak bude dál děj směřovat. Mnoho věcí, se objeví ve chvíli, kdy jsou zrovna potřeba, aby ukázaly správnou linii děje. Naprostý protiklad Tolkiena, který stvořil svět a v něm se začal odvíjet příběh. Zde je vytvořen příběh, během kterého je zhruba nastíněn svět, což v závěrečném vyznění nekončí zrovna šťastně.

Nechci jen kritizovat. Strávila jsem nad čtením dva odpočinkové večery a Eirell mě na počátku šíleně zaujal. Bohužel toto zaujetí nevydrželo a v závěru mě kniha o moc neobohatila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aailyyn Aailyyn | Web | 15. března 2012 v 19:02 | Reagovat

Protože jeden z prubířských kamenů, které knihu prověří, je právě čas. Když je to aktuální, osloví to čtenáře ještě po dvou stech letech od doby, co to vzniklo, tak to JE dobrá kniha. Jasně, literární vědec (neříkám kritik, protože to získalo pejorativní nádech a kritik není ten, kdo pindá a špiní to, co se mu subjektivně nelíbí, naopak, má srovnání, ví ledasco, slyšel o teorii) je s to i novinku nějak posoudit. Ale to už jsme v trochu jiné sféře.

2 Livien Livien | Web | 15. března 2012 v 21:39 | Reagovat

[1]: Však já se za kritika ani literárního vědce nikdy nepovažovala a ani to zde nikde netvrdím. ;) Celé mé stránky jsou čistě subjektivní. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama