To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat! - část třetí

28. března 2012 v 22:01 | Livien |  To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat
Přímé pokračování článků:

Nyní už to bude pomalu pět let, co s námi matky přítel žije. Dokonce jsme koupili dům a přestěhovali se z malého panelákového bytečku. Máme velikou zahradu, psa a jednoho rána si mě našlo malé zatoulané kotě a trvale se usídlilo v mojí posteli. Kdo by tehdy tušil, že události naberou takový obrat?

Čas plynul. Těžko říct, co se během všech těch dní odehrálo. Občas menší či větší neshody, kdoví. Paměť je vrtkavá dáma. Čas se překulil a nastaly letní prázdniny roku 2011. Z malého zakomplexovaného stvoření jsem se konečně stala já. Můžu zcela upřímně říct, že to byl velmi dlouhý proces a neříkám, že závěr byl takový, jaký lidé očekávají od romantického filmu s mnoha tragickými momenty. Všechny události již dávno uplynulé mě poznamenaly, často velmi neblaze. Stal se ze mě namyšlený egocentrik, perfekcionista, depresivní sklony také nepopřu a občas vyvádím šílenosti nad šílenosti. Nikdy bych ovšem svou povahu neměnila. Co se ovšem nenávratně změnilo, byl můj vztah k lidem. Začala jsem se mstít.


Vždycky mi do karet nahrával fakt, že jsem maličká, velmi drobná, blondýnka s modrýma očima. Ovládla jsem umění nevinný pohledů natolik, že jsem vždy získala každého, koho jsem si usmyslela. Ironií zůstává, že až na dvě výjimky jsem neměla vážnější vztah. Proč? Když vyrůstáte v nefungující rodině, hodně rychle se odnaučíte myslet na krásnou početnou rodinu. Proč také, z vlastních zkušeností víte, že to přináší jen bolest. V jádru jsem kdysi dávno (hodně dávno) o velké rodině snila. Zdárně se mi tento pud podařilo pohřbít a nakonec zcela udupat.

Získávala jsem lidi, donutila je plnit mi přání, ale stačil jediný zamilovaný pohled a lámala jsem srdce. Zní to tak neuvěřitelně, ale je to tak snadné. Je úplně jednoduché číst v lidských očích. Mstila jsem se za to, že nejdůležitější muž v mém životě mi mé srdce také zlomil. Oprava - mstím se.

Ano, takhle opuštění otce poznamenalo mě, jeho dceru. Chtěla jsem, potřebovala jsem, se upnout k matce. Marně. A jak je to mé povaze nejbližší, když nelze zaujmout vrchol žebříčku, ovládnu jeho konec.

"No, k nám domů rozhodně nemůžeš. Rodinku by to asi nepotěšilo," Ly se laškovně zasmála. Tento týden už to byl čtvrtý muž, který jí doprovázel.
Políbili se.
"Nemyslíš, že je na čase jít domů?" za jejich zády se ozval velmi příkrý hlas. Bylo šest ráno a její matka odcházela do práce.
Poslední měsíc se obvykle vídaly jen ráno, když Ly přicházela domů. Celý den obvykle prospala a večer opět odcházela pryč. Ještě nikdy jí však matka s nikým nepřistihla. Bylo jí trapně. Spěšně se se svým dalším ctitelem rozloučila a jako obvykle zalezla do postele. Jenže tento den proběhla ještě jedna věc poněkud jinak než obvykle.

"Chci s tebou mluvit," začala její matka.
"Děje se něco?" zeptala se Ly s nevelikým zájmem, již znovu nachystaná vyrazit pryč.
"V pokoji máš žádost o byt, podepiš jí a dones mi jí. Už tě tu nechci. Lidé mluví, stydím se za tebe. Za lidi s kterýma se stýkáš a ty z nás evidentně taky nejsi nadšená. Můžeš si odvézt postel a stůl, víc ne," odpověděla matka a nechala oněmělou Ly stát v místnosti.
Popadla jen tašku a vyběhla ven. Ten den se neuvěřitelně opila. Život nebyl fér. Věděla, že se chová špatně, ale nebyla to snad jen obrana?

(pokračování ZDE)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amelie Amelie | Web | 30. března 2012 v 19:11 | Reagovat

Mstít se nikdy ničemu nepomůže. Ale píšeš moc hezky.

2 Livien Livien | Web | 30. března 2012 v 19:22 | Reagovat

[1]: Lidé chybují, co se dá dělat. Ne marně se říká - "Až na konci si uvědomíš, jak jsi měl začít." A já mám před sebou asi ještě velikou spoustu takových chyb.
Jinak děkuji, cenním si Tvého názoru. :)

3 Iris Iris | Web | 31. března 2012 v 9:13 | Reagovat

věř nebo ne, taky mám někdy chuť se pomstít, ale asi na to nemám povahu, zatím jsem nedokázala někomu vědomě ublížit
jestli píšeš o sobě, tak jako že asi ano, potom nechápu tvoji matku, zůstává mně rozum stát

4 Amelie Amelie | Web | 1. dubna 2012 v 2:24 | Reagovat

[2]: Každý děláme chyby, Livien, ať je nám 10, 20, 40 nebo 60. Důležité je se z nich poučit a pokud možno už je neopakovat. A hlavně mít přátele, na které se v nouzi můžeme spolehnout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama