To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat! - část první

18. března 2012 v 11:16 | Livien |  To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat
Zavádím novou rubriku, a tak by asi bylo od věci ji trochu uvést. Na všech svých předchozích stránkách jsem měla vyprávění o maličké Ly. Z malé Ly se už ovšem stala Ly veliká a i její vyprávění a náhled na předchozí události se poněkud změnil.
Když jsem psala toto vyprávění, měla to být jednorázovka jako každá jiná. Jenže jsem do ní opět začala vkádat své vlastní myšlenky a postřehy a počet stránek stále rostl. Rozhodla jsem se tedy povídku nakouskovat, aby se našla alespoň jedna jediná duše, která třeba někdy dočte vyprávění od prvního písmenka až po to poslední. :)


To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat!
(část první)

Sněžilo. Sněhové vločky vypadající jako malé kraječky dokonalých tvarů zasypávaly okolní krajinu. Sluneční paprsky občas pomrkávaly z pochmurně vyhlížející oblohy a v takové chvíli se sníh zaleskl jako hromada drobných diamantů. Začátek nového dne začínal nadějně, jen kdyby…
"Honem, kde jsou ty kufry? Myslím ty zelené," pronikavý a uspěchaný hlas protrhl náhle okolní mírumilovný klid a ticho.
Z malého rodinného domku vyběhla žena a zavřela posledních pár zavazadel do kufru auta. Okolo pobíhali ve zjevném zmatku další lidé, povětšinou sousedé či přátelé.
"Tak rychle, rychle, ať už se může odjet," ozve se zavalitý muž z auta a ona žena ještě se třemi dětmi nasedá. Poslední pohled na dům, ve kterém strávila celý svůj život. Poslední rozhlédnutí po ulici, kterou chodívala den za dnem. Sbohem milované místo, srdci nejbližší.
Stačilo jedno otočení klíčkem a auto se dalo do pohybu…

Je to už nějaký ten rok, kdy má slohová práce ve škole začínala tímto krátkým vyprávěním. Měla jsem tehdy veliké ambice. Úryveček se týkal našeho stěhování od otce, duševní síly a odhodlání mé mamky a já snila o tom, že ještě téhož roku dopracuju celý její úžasný život a nechám ho svázat do malé knížečky, kterou by dostala k Vánocům. Věřte, že silnějšího člověka, než je ona, v životě mnohokrát nepotkáte. Netušila jsem ovšem, jak se v následujících letech náš vztah rapidně změní.
Rodiče jsou hlavní tvůrci vaší osobnosti. Formují jí po celý život. Ale až nyní si dokáži plně uvědomit, jaké to může mít i následky.

Uslyšela hádku. Zase. Hrála si v obývacím pokoji vedle kuchyně, když se ozval zvuk tříštícího se skla. Nijak jí to nezarazilo, protože v poslední době byly u nich doma hádky na denním pořádku.
Krátké ticho po rozbití nějakého kusu nádobí brzy vyprchalo.
"Víš co? Odcházím. Beru děti a už tě nechci ani vidět," pronesla žena tlumeným hlasem a začala balit nejnutnější věci batoleti a skládat je do kočárku. Její syn byl už připravený.
Malá blonďatá holčička s modrýma očima stanula ve dveřích a vyděšeně koukala, co se bude dít. Její matka se k ní sklonila.
"Jdeš s námi?"
Modré oči se ve chvíli zalily slzami. Nic neodpověděla. Milovala ten dům, milovala otce i přes všechny jeho hrozné vlastnosti. Věděla, že je to špatný člověk. Copak ale není v životě dospívající dívky role otce mnohem důležitější než matky?
Zůstala…

Ještě téhož dne se matka se synem a batoletem v kočárku vrátila. Neměli kam jít, ale v jejich očích se zračilo něco, co tam dosud nebylo. Plamen. (Odhodlání?)
A přístup k malé Ly se v celé rodině změnil…

Někdy si říkám, jestli tohle nebyl ten klíčový okamžik, kdy se do mého vztahu s mamkou dostala první trhlina. Zranilo jí to, ale mě také.
Vždycky jsem si všímala, že můj starší bráška má k mamce blíž. Nechci říkat, že bych kdykoli pocítila jakýkoli rozdíl. Dostávala jsem vše, o čem jsem snila, ale její přístup ke mně a k němu byl i přesto rozdílný. Asi za to mohly naše rozdílné povahy. Kdoví.

V každé obtížné situaci a ve všech problémech byla mamka první, s kým se bratr radil. Říkal jí všechno. Ona znala jeho a on znal jí. Její pocity, její sny i trápení. Taková já nikdy nebyla. Nikdy jsem se jí nedokázala otevřít a říct jí něco pro mě hodně důležitého. Neměla jsem ani ráda, když o takových věcech mluvila ona se mnou. Nevím proč. Ani nyní to nechápu.

Blížila se půlnoc, když zaslechla tlumené hlasy. Pomalu vylezla z postele, bosky přeběhla studenou chodbu a nakoukla do kuchyně, ve které se svítilo. Bylo jí tehdy přesně třináct let.
U velkého jídelního stolu seděl její bratr a vážným hlasem černovlasou ženu o něčem přesvědčoval. Ona se tvářila bezradně, než odhodlaně zvedla hlavu a kývla.
Pod nohama malé Ly v té chvíli zavrzala podlaha. Oba se rychle otočili, ale bylo vidět podivnou úlevu, že je to (jen) ona.
"To je dobře, že jsi tu. Pojď si sednout," vybídl jí bratr. Ly se posadila k nim a s napětím čekala. Nakonec promluvila matka.
"Zítra, až nebude otec doma, odcházíme. Sehnali jsme ve městě malý byt, zatím nezařízený. Je jen na tobě, jestli půjdeš s námi."
Všichni tři mysleli na totéž. Pamatovali si její volbu posledně.
Malá Ly sklonila hlavu. Opět potlačovala slzy, ale už dávno se naučila je skrýt před jejich očima.
"Jdu s vámi," špitla tiše.

(pokračování ZDE)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Agmi Agmi | Web | 18. března 2012 v 17:16 | Reagovat

jsem zvědavá na další části:) píšeš fakt dobře!

2 Agmi Agmi | Web | 18. března 2012 v 17:17 | Reagovat

jsem zvědavá na další části:) píšeš fakt dobře!

3 Amelie Amelie | Web | 23. března 2012 v 1:25 | Reagovat

Pěkně píšeš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama