Dívám se z okna, kde sněhové vločky padají jako bílá peříčka, stovek, tisíců i milionů lidských snů.Vidím jich mnoho. Velké i malé. Dopadající do tváří lidí pospíchajících kolem, aniž by se rozhlédli po okolní kráse.
Dívám se z okna, jak lehký větřík pročechrává jinak nehybné koruny stromů. Jako v tanečním rytmu postav, jejichž muziku neslyší nikdo jiný, než ony samy.
Málokdo se však zastaví a zahledí na jejich kroky, ačkoli by srdce jen zaplesalo. Všichni se ženou dál.
Dívám se z okna na mraky plující po obloze jako nebeské lodě po hladině moře. Tu je oblačný zámek, tu drak chrlící ze svého nitra oheň, ovšem kde jsou ti, co se byť jen na okamžik zastaví a zadívají se nahoru.
Dívám se z okna s úsměvem na rtech, než pomalu uhasne a já uvidím, že jsou všichni slepí.
***
Bylo mi 14 let, když jsem napsala tahle slova. Pamatuji si, že je tehdy v podstatě nikdo nepochopil. Ani na mém tehdejším blogu, ani u nás doma. Od té doby už jsem svoje útržky myšlenek nedávala číst nikomu. Zvláštní je, že s odstupem těch několika uplynulých let můžu jen smutně poznamenat, že už ani já nejsem to šťastné dítko dívající se z okna. Nic není cennější než pohled dětských očí. Jen bohužel nevydrží po celý život...
Livien
KONTAKT:
Nikdo nemůže být dítětem věčně, všichni musí dospět. Ale být dospělý neznamená přestat vidět nebo přestat si hrát. ;) :)