Březen 2012

Zpověď egocentrika

31. března 2012 v 14:41 | Livien |  Hra s písmeny
Cítím se…

Kosatčí rodinka

31. března 2012 v 10:45 | Livien |  Pár tahů
Našla jsem v počítači obrázek, který je kreslený už velmi velmi dávno. Jeho kvalita není nic moc, protože není scanovaný, ale jen vyfocený foťákem, což ho připravilo o hodně vcelku pěkných stínů. Publikovala jsem ho už na mnoha místech a hrách, proto by mi bylo hloupé ho jen tak zničeho nic přidat i sem. Vyzkoušela jsem si na něm alespoň různé možnosti úprav a...no dobře, prostě jsem si jen hrála. A opět místo učení. :D Takže tu je:

Pavoučí příšerka

30. března 2012 v 18:45 | Livien |  Pár tahů
Někdy si říkám, že kdybych všechen ten čas, kdy tvořím a čmárám jen samé hlouposti a drobnosti věnovala něčemu pořádnému, vzniklo by veledílo a na svět by možná přišel nový Rembrandt, van Gogh či snad Picasso v ženském podání.

Jenže já jsem já, takže nikdy nic pořádného nepřidám a furt to budou jen ty malůvky. Proč? Protože když tak sedím nad maturitními okruhy z němčiny a říkám si, že pokud jsem já ta nová generace, tak svět spěje k zániku, udělám si v takovou chvíli obvykle pár minut sladkého a slastného nicnedělání, beru do ruky něco, co píše a vytvořím něco, čehož neexistence by svět až zase tolik neochudila. :D

Tak tomu bylo i nyní. Popadla jsem pero a tuš a vznikl tvoreček, který absolutně vystihl moje zoufalství nad neschopností docílit němčiny a ne jen eehmovaného chrochtání. Moje malá pavoučí příšerka teď visí na nástěnce a kouká na mě těma chápavýma očkama s výrazem: "Vím, jak ti je."

A kdo by řekl, že je mi pak vždycky o trochu líp? :D
Livien

To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat! - část třetí

28. března 2012 v 22:01 | Livien |  To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat
Přímé pokračování článků:

Nyní už to bude pomalu pět let, co s námi matky přítel žije. Dokonce jsme koupili dům a přestěhovali se z malého panelákového bytečku. Máme velikou zahradu, psa a jednoho rána si mě našlo malé zatoulané kotě a trvale se usídlilo v mojí posteli. Kdo by tehdy tušil, že události naberou takový obrat?

Čas plynul. Těžko říct, co se během všech těch dní odehrálo. Občas menší či větší neshody, kdoví. Paměť je vrtkavá dáma. Čas se překulil a nastaly letní prázdniny roku 2011. Z malého zakomplexovaného stvoření jsem se konečně stala já. Můžu zcela upřímně říct, že to byl velmi dlouhý proces a neříkám, že závěr byl takový, jaký lidé očekávají od romantického filmu s mnoha tragickými momenty. Všechny události již dávno uplynulé mě poznamenaly, často velmi neblaze. Stal se ze mě namyšlený egocentrik, perfekcionista, depresivní sklony také nepopřu a občas vyvádím šílenosti nad šílenosti. Nikdy bych ovšem svou povahu neměnila. Co se ovšem nenávratně změnilo, byl můj vztah k lidem. Začala jsem se mstít.

Eva Tvrdá: Hravé příběhy

25. března 2012 v 13:54 | Livien |  Recenze
Podle svého až neobvykle pevného rozhodnutí jsem v knihovně začala pátrat po našich novodobých autorech. V podstatě namátkou jsem listovala knihami bez konkrétnějšího cíle, až mi padla do ruky malinká knížečka s názvem Hravé povídky. Ani nevím, proč jsem si jí nakonec půjčila. Povídky zrovna dvakrát nevyhledávám a už vůbec by mě nenapadlo, že mě něco dokáže tak zaujmout, strhnout a v závěru velmi nadchnout.

Rok prvního vydání: 2008
Počet stran: 106
Nakladatelství: Littera Silesia

Eva Tvrdá, česká autorka narozená v roce 1963, žije a tvoří v opavském Slezku. Za její první významnější počin, kterým vstoupila do podvědomí širšího okruhu lidí, je považováno vydání knihy Dědictví o novodobé historii Hlučínska. Mezi její prvotiny ovšem patří také menší dílka jako Dálka, Pohádka o červené kostce či Neuvěřitelná dobrodružství panáčků z tvého pokojíčku.


Citace: "Kdybych chtěla být slavná, psala bych docela jiné příběhy."
Eva Tvrdá

Zlaté české ručičky

25. března 2012 v 11:47 | Livien |  Fotky
Už docela dlouho jsem nepřidala žádnou fotenu, a protože je to v dnešní době tak v modě, jednu opět přihodím. Jak už titulek celého článku praví, bude to tak trochu opěv šikovnosti lidské. Nejen české. Šikovní a nadaní lidé jsou po celém světě.
Stále častěji zjišťuji, že se snažím obklopovat hlavně lidmi s nějakými zájmy a koníčky. Jen ti mi přijdou zajímaví, ti co pro něco žijí a mají něco rádi. Mnoho mých přátel již z dětských let tak nějak ...ztratili nit...nevím, jak to jinak napsat. Chodí do školy, učí se, doma pomohou, večer koukají na televizi a tím končí téměř každý jejich den. Znám spousty takových a znám je už tolik let. Poprvé si však všímám, jak se od nich snažím co nejvíc stranit. (No nejvíc ze všeho mám stejně ráda takové ty divně pošahané blázny. :D Ale na ty člověk narazí opravdu zřídka. :D)

Dnešní fotka je ručně malovaný šátek. Dostala ho moje máti od kamarádky, ale protože jsem to v rodině já, kdo na šátcích ujíždí téměř stejně jako na náušničkách, nějakým záhadným způsobem se nastěhoval ke mně do skříně. O:-)
Nejsem si přesně jistá technikou, asi šlo o takové to malování na hedvábí, které bych někdy taky hrozně chtěla zkusit, ale přijde mi, že už toho dělám až tak dost na to, že dny mají jen 24 hodin. :D Snad po maturitě noo.


Jak se ničí iluze

24. března 2012 v 17:29 | Livien |  Žblepty na téma týdne
Moje země je již od pondělí nové téma týdne a celou rubriku zaplňují články plné názorů, proč mám nebo nemám svou rodnou zemi ráda, či jak by vypadala má země vysněná. Původně jsem k takovému řešení chtěla sklouznout také, ale nakonec jsem svůj vztah k tomu našemu srdíčku Evropy, vyjádřila trochu jinak.

Jak se ničí iluze

"Tak, je to tady!" vtrhne jí do pokoje její nejlepší kamarád s nadšeným výrazem. Kate vyskočí od stolu a rozzáří se.
"Vidííš, já ti říkala, že tě některá vysoká škola určitě přijme," láskyplně ho obejme a zatočí se s ním dokola.
"Noo, to zrovna né víš. Já jsem už tak nějak dlouho postrádal veškerou naději a tak jsem rozeslal pár životopisů. Hlavně teda do zahraničí a jedna firma v Irsku se mi ozvala. No není to super? Můžu nastoupit za 14 dní!" chytí jí Patrik kolem pasu a z celé jeho postavy vyzařuje nepopsatelné štěstí. Kate se ovšem zarazí.
"Cože?" nechápavě zamrká a na čele se jí vytvoří znepokojená vráska.
"No za 14 dní nastupuju. Dokonce mi poskytnou i pracovní byt. Dneska jsem si byl zabukovat letenku," pustí Patrik Kate a spokojeně se jí svalí do postele a ruce si zkříží pod hlavou.
"To nemyslíš vážně, že ne?" Kate se posadí na okraj postele a čeká, kdy Patrik zakřičí něco jako: "To je jen vtip!" Bohužel se nic takového nekoná a Patrik jen nechápavě zamrká.
"Ale ano, děje se snad něco?"
"Vždyť přece nemůžeš jen tak odjet. Tak narychlo. A víš vlastně, co tam budeš dělat? Sotva jsme dostudovali. Copak to tu nemáš ani trochu rád?" Kate ze sebe začne chrlit jedno slovo za druhým bez valných souvislostí, než jí Patrik zarazí.
"Katy, ty to tady možná máš ráda, ale vždyť víš, že já to tvoje vlastenecké nadšení zrovna moc nesdílím," chlácholivě pronese a posadí se na posteli.
"Krom toho, hledají víc lidí, klidně bys tam mohla nastoupit se mnou," pousměje se.
"To snad nemyslíš vážně? Jednou jsme se narodili tady. Tohle je naše země, naše vlast a měli bychom se snažit, aby vzkvétala a byla lepší. To my jsme její budoucnost!"

Nekalorické mlsání

23. března 2012 v 16:03 | Livien |  Fimo
Tak jako každý rok když se udělá krásné počasí, tak ani letos jsem neporušila svou tradici a padla v horečkách do postele. Je pravda, že jsem ve škole promeškala jen dnešek, ale ten jsem opravdu poctivě a bez chvilky odpočinku prospala. Až na fakt, že jsem při tom někde v posteli ztratila hlas, už je mi líp.

Tím jsem pěkně podržela tradici lidského rodu a postěžovala si na svůj zdravotní stav (když je o tom tak řeč, nezdá se vám, že se lidé ve vlastních nemocích až příliš vyžívají?) a můžu volně pokročit k tomu, kvůli čemu vkládám tento článek.

Přidávám jedny z posledních náušniček, které mám nafocené (a vypadá to, že dokud nebudu mít nový foťáček, tak budou poslední i zde). Inspirovala mě k nim kamarádka, která přišla na uších s podobnými se slovy: "Když už držím tu dietu, musím si to nějak vykompenzovat ne?"

To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat! - část druhá

22. března 2012 v 20:58 | Livien |  To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat
Přímé pokračování článku:

Co mě vedlo k takovému rozhodnutí? Spousta věcí, které nemám sílu ani odvahu ve svém vyprávění uvádět. Život s naším otcem byl nelidský. Vždycky jsem si myslela, že špatní lidé vznikají až poté, co něco špatného prožijí. Jenže můj otec byl privilegovaným rozmazleným dítkem, které nikdy nic nemuselo, a jeho život by mnozí nazvali rájem. Nevím, proč byl takový, jaký byl.

Odešla jsem ten chladný den s bratrem, matkou a naší malou sestřičkou do holého bytu bez zařízení. Stihli jsme si vzít jen pár osobních věcí, které nám přepravili přátelé. Začal nový život. Lepší. Kupodivu mě od matky oddaloval ještě víc.

Ptakoidní obludky

20. března 2012 v 19:01 | Livien |  Fimo
Je všeobecně prokázané, že když už člověk jednou zešílí, velmi těžko se to opět vrací dopořádku. (Pokud to ještě vůbec vrátit lze.)
Už dávno jsem se rozhodla hlásat to lidem tak nějak dopředu. Když už pro nic jiného, v závěru až budou překvapením lapat po dechu či ohromeně hledat slova, budu moc prohlásti něco ve stylu: "Jááá vám to říkala."
Ale nu což, šílence má každý rád, no ne?
A tak nějak na toto téma a v tomto duchu jsem si udělala další náušničky. Zdaleka nejsou zrovna eeh....běžně nositelné. Rozhodně ne pro normální člověčí stvoření, ale já je mám vcelku ráda.

To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat! - část první

18. března 2012 v 11:16 | Livien |  To, že vás někdo porodí, ještě neznamená, že vás musí milovat
Zavádím novou rubriku, a tak by asi bylo od věci ji trochu uvést. Na všech svých předchozích stránkách jsem měla vyprávění o maličké Ly. Z malé Ly se už ovšem stala Ly veliká a i její vyprávění a náhled na předchozí události se poněkud změnil.
Když jsem psala toto vyprávění, měla to být jednorázovka jako každá jiná. Jenže jsem do ní opět začala vkádat své vlastní myšlenky a postřehy a počet stránek stále rostl. Rozhodla jsem se tedy povídku nakouskovat, aby se našla alespoň jedna jediná duše, která třeba někdy dočte vyprávění od prvního písmenka až po to poslední. :)


Život není jen černá a bílá

17. března 2012 v 9:47 | Livien |  Žblepty na téma týdne
(A6, olejové pastely, tuš)

Stejně jako není jen pravda a lež. Ať chceme, či nikoli, vždycky bude "to něco mezitím".
Vždyť někdy lžeme i sami sobě. Pak je slovní spojení hra na pravdu více než výstižné.
Livien

Ten stav, který vystihuje slovo „ouvej“

15. března 2012 v 22:16 | Livien |  Jak plynou dny
Slečna Maturita se k mé maličkosti přibližuje rapidní rychlostí a já začínám být dosti nervózní. Nikoli kvůli biologii či zsv, na kterých budu velectěné komisi něco patnáct minut vyprávět. Neděsí mě sloh ani didaktický test z češtiny a ústní, na kterém si vyberu jednu z knížek na mém seznamu. Tuhle část si možná budu i užívat (pokud se takové slovo dá vůbec ve spojení zkoušek jakéhokoli typu použít). Ale panická hrůza mě zachvacuje při pomyšlení na němčinu.

Co bych zapírala. Jsem přesně ten typ, který je ohledně jazyků úplně marný. Můžu se učit do skonání světa, pak ale otevřu pusu a….nic. :D Nejvtipnější je, že u státní maturity nejde o našrocení okruhů, ale o jisté interakci s vyučujícím. Smutné, že tento rok se dalo volit ještě mezi matematikou nebo jazykem. Tolik jsem snila o jedné písemce z matematiky a mít maturitu v kapse. Bohužel si naše škola zadala jako povinnost maturovat alespoň v jedné části z některého jazyka, který se u nás učí.

Takže se šprtím a šprtím. Poslouchám německé písničky (a věřte vážení, že na to je kolikrát potřeba opravdu pevné nervy), snažím se shánět německý dabing i titulky a rozšiřuji slovní zásobu. Pak ovšem otevřu pusu a všechna ta květnatá slova plná divného chrochtavého přízvuku zapomenu a vypadne ze mě tradiční "Ich habe…" nebo lépe "Ich bin…", na což začíná být má zkoušející už dosti háklivá.

Babo raď, netuším, jak se připravovat líp. Sloh snad nějak vypotím, ale poslech a didaktický test budou opravdu o štěstí.
Tolik už si přeju mít tohle všechno za sebou…

Knoflíkománie

11. března 2012 v 14:29 | Livien |  Fimo
Jedna z charakteristik, které mě dokáží spolehlivě popsat je, že u ničeho nevydržím zrovna moc dlouho. Hrozně ráda zkouším nové techniky, píšu různé žánry, střídám skupinu lidí, kterou se nejčastěji obklopuji a tak podobně. Možná, že právě to bylo důvodem, že jsem na nějakou dobu upustila od výroby náušniček a FIMO mi posloužilo k tvorbě něčeho trošku jiného, pro mě neméně zajímavého - knoflíků.

Jedny z prvních zmínek o knoflících pocházejí z let 2800-2600 př. n. l. z oblasti řeky Indus, dále pak z doby bronzové z Číny. Původně se používaly pouze jako ozdoba a jejich využití v podobě spínacích prostředků přišlo až mnohem déle.

Pavel Baroch: V moci proudu

11. března 2012 v 9:31 | Livien |  Recenze
Vždycky jsem se považovala za knihomolku toho největšího kalibru. Toto přesvědčení ovšem s postupem přibývajících let stále více a více polevuje a v jádru své vlastní osobnosti vím, že nemám právo se takto označovat. Během svého života jsem napsala již mnoho a mnoho slov o knihách, recenzí i článků, a najednou jsem dostala ve škole ke zpracování jakoukoli českou knihu z několika posledních pár let a netušila jsem, kterou si vybrat. Netušila, protože moje znalost novodobé české literatury byla opravdu velice mizivá.

Tolik se ve škole i ve vlastních životech zaměřujeme na veliké osobnosti minulosti, hvězdy již dávno zapadlé, jejichž jas už nejspíše nikdy nepoleví, že úplně pomíjíme ty, které vychází nyní. U jejichž zrodu můžeme stát a sledovat jej, a které jsou součástí naší vlastní vlasti. Vybrala jsem si proto knihu V moci proudu, ale ve svém jádru jsem už tehdy věděla, že toto své prázdné místo ve znalostech budu muset velmi brzy zaplnit.


Chce to jen nožky v teple

10. března 2012 v 7:29 | Livien |  Žblepty na téma týdne
Kdysi jsem někde četla, že největším výkonem každého pisálka je smysluplné vyjádření k zadanému tématu, o kterém nemá ani páru. Upřímně mohu říct, že to není vůbec pravda. Nejde o největší výkon, nejde o genialitu, ale doslova o porod.

Jsem tělem i duší typický vesnický balík, který pochází z malého konce světa v Jizerských horách. Žebřiňák tažený koněm už tu sice moc často zahlédnout nelze, ale význam slov jako jsou tramvaj, trolejbus nebo dokonce metro tuší většina místních obyvatel opravdu jen vzdáleně. Tradičním dopravním prostředkem jsou tak leda vaše nohy nebo jedny z prvních návrhů jízdních kol.

O co je však vtipnější, když právě vy vyrazíte do víru velkoměsta a po zastávce (dá se to tak vůbec nazvat, když je velká jako náměstí ve vašem městě?) běháte jako právě vytržené kuře od kvočny.

Pohled z okna

8. března 2012 v 21:45 | Livien |  Hra s písmeny
Dívám se z okna, kde sněhové vločky padají jako bílá peříčka, stovek, tisíců i milionů lidských snů.
Vidím jich mnoho. Velké i malé. Dopadající do tváří lidí pospíchajících kolem, aniž by se rozhlédli po okolní kráse.

Dívám se z okna, jak lehký větřík pročechrává jinak nehybné koruny stromů. Jako v tanečním rytmu postav, jejichž muziku neslyší nikdo jiný, než ony samy.
Málokdo se však zastaví a zahledí na jejich kroky, ačkoli by srdce jen zaplesalo. Všichni se ženou dál.

Květinkové

3. března 2012 v 20:36 | Livien |  Fimo
Tyto náušničky jsem dělala už vcelká dávno. Přesto mi přišlo docela vhodné je vložit teď. Blíží se jaro. Ve vzduchu je cítit, první ptáci už přes týden pějí z plna hrdla a na zahradě vykukují hlavičky sněženek. Aaa jak já mám ráda tohle období. Jako by všechno zvědavě pomrkávalo a koukalo do budoucnosti s novou nadějí a optimismem. Ale konec básnění.
Budoucnost mě značně děsí a tvoření náušniček a všeho dalšího mě jako jedna z mála věcí dost uklidňuje. Jako by to byla jediná volná chvíle, kdy mají myšlenky čas uspořádat se a udělat v hlavě místo zase na něco dalšího. Trošku se cítím jako Bruto (Malí bohové), když se naučil nazpaměť půl knihovny. :)

Smutný život zrcadla

1. března 2012 v 14:04 | Livien |  Žblepty na téma týdne
Stížnosti, stížnosti, jen samé stížnosti! Každý se podívá do zrcadla a pronese něco ve stylu: "No to je hrůza, to je vážně hrozné zrcadlo." Nebo: "Proboha, fuj!"

Zamyslel se někdy někdo nad tím, jak asi bývá mně? Mám snad trpět za to, že zobrazuji jen pravdu a nic než pravdu? Holt s upřímností, nejdřív pojdeš.

Když už jsme u toho, ono to s váma lidma taky není zrovna velká sláva. Obzvlášť po ránu. Vstanete celí ulepení, vlasy jako jednu velkou choudel (a to jen ze slušnosti přecházím nejednu vyleženou plešku), kruhy pod očima, že by se na nich mohla vopice houpat, tuhle pupínek, támhle pupínek a na tváři ještě stále květovanej vzor vod polštáře. Kolikrát tak tak přemáhám smích. Fakt, že jo.