Říjen 2010

Zaklínači - mistři meče

21. října 2010 v 13:48 | Livien |  Internet


Stejně jako tisíce dalších lidí na celém světě patřím mezi maniaky, kteří velice často (upřímně i velice rádi) podlehnou svodům internetových online her. Leč jsou doby mých mnoha hodin strávených na internetu pryč, existují jakési "citovky", na které se velice ráda vracím.
A právě mezi tyto světlé, světlejší a nejsvětlejší výjimky patří právě Zaklínači.

Podzimní melancholie aneb kde ty krásné barvy jsou

9. října 2010 v 18:56 | Livien |  Žblepty na téma týdne
Známe to všichni - budík nezazvoní, oči se ne a ne otevřít, všude je tma. Něco tady nesedí. Rozlepíte jedno oko a zamžouráte na malé číslice na displeji vašeho extra moderního a z obchodu nedávno doneseného budíku. Sakra!
Jak jen to jindy trvá, vystřelíte z postele rychlostí blesku, naházíte na sebe oblečení, vyčistíte zuby, vlasy trčící do všech stran zcela bezvýznamně ulíznete hřebenem, vyběhnete brankou k silnici, kde se do vás opře chladný a nelítostný vítr. Auto projíždějící okolo shodou okolností najede do jediné kaluže na ulici a zcela nemístně vás ohodí.
Je tu další ráno pochmurného podzimního dne.

Tak jako každý den dojíždím do školy vlakem plným bacilonosičů kýchajících do všech stran. Kapénková infekce něco říká opravdu jen několika málo výjimkám a velká otvírající se ústa nejsou téměř nikdy zakrývaná kapesníkem. Člověk se může jen pousmát při vzpomínce na starou učitelku na základní škole, vštěpující všem zásadu, že bez kapesníku nemáme ve škole co dělat, posmrkávající nos je nechutný a lidé kolem vás by opravdu velice rádi zůstali ještě nějakou dobu zdraví. Pokud se má drahá paní učitelka právě teď dívá do tohoto vagonu, nejspíše se musí v hrobě převracet, protože těch několik cestujících vymoženost zvanou kapesník opravdu nezdá. (Aaa páni! K čemu by vlastně takový kapesník byl, když pán naproti mně docela stejně úspěšně použil i rukáv u kabátu.)

Zcela bezostyšně vytáhnu balíček papírových kapesníků a pánovi naproti mně je nabídnu.
"Aaa to není vůbec třeba mladá pani," zahuhlá pán, hlasitě vtáhne hlen a polkne.
"No, jistě," odpovídám trochu vyvedená z míry a vděčím času za mou konečnou zastávku.
Vítr se opře do hromady papírů v mé ruce a pohraje si s nimi stejně jako s napadaným listím na nádraží. Rychle se snažím posbírat, co se dá, leč marně. Podzimní strýček je dnes  evidentně ve vítečné náladě a nebudu to já, kdo z toho vyjde bez úhony.

Zcela zdeptaně usedám na lavičku v lipové aleji, nabručená na celý svět, unavená a začínajíce kýchat. Otázka "proč" zůstává nezodpovězená a vidina mě samotné v plavkách na pláži s koktejlem v ruce relativně dost vzdálená. Na něčem zlém je vždy něco dobrého, ale argumenty typu - můžeme být rádi, vždyť loni touhle dobou už jsme měli deset centimetrů sněhu - mě jaksi neutěšují. I vzpomínka na loňskou slohovou práci formou líčení na téma krásy podzimu zůstává jaksi jen matným a nepochopitelným obrazem.

Sedím si tak, když koruny stromů prozáří chatrné sluneční paprsky, vítr zašumí v korunách a na můj blátem pocákaný klín spadne veliký červenozlatý list.
Dokázali byste se zlobit?


Učení je mučení…

3. října 2010 v 9:58 | Livien |  Jak plynou dny

Anebo ne! Učení není mučení, ale škola je neuvěřitelnej a tyranskej mučitel se sadistickými sklony.

Zítra mě čeká obrovské množství všeho (od písemek po pár minut stresu v lavici a kapek potu před tabulí) a přeci jen jsem to měla úplně vykoumaný, kdyby ten pitomej budík zazvonil.

Ano, ano. Teď se cítím přesně takhle a celej svůj rytmus dne mám zcela narušen. Připravila jsem se totiž o hodinu bezcílného do blba čučingu, hodinu v koupelně, než se odhodlám dát na kartáček pastu a hodinu lelkování u monitoru, než skutečně začnu něco dělat. (Mému organismu trvá prostě dlouhou dobu, než se dokáže naplno nastartovat.) A tak tu teď sedím v pyžamu, neučesaná, i když oči už se za tu hodinu a půl začínají rozlepovat a netuším, čím začít dřív, tudíž jsem ještě nezačala s ničím a v tom tkví jádro celého problému.
Stihla jsem sice prozkoumat desítky blogů a odsunout trochu stranou tu hromadu učení. Z pokoje se asi nedostanu, protože před dveřmi mi stojí obrovská halda nevyžehlenýho prádla, které jsem měla vyžehlit a neudělala jsem to a podle toho rámusu v noci se to asi celé zbortilo a zahradilo mi cestu k veřejnému světu a ledničce (aaa záchodu, v tom totiž začínám spatřovat další velmi zásadní problém).
Ještě mám jeden nouzovej východ po střeše oknem, jenže až se hnu, propukne celá moje hysterie, že nestíhám a tudíž jsem se ještě neodvážil zvednout od počítače.

Napadá mě jen - není tohle přesně to ráno, do kterého člověk vstává levou nohou? Protože jestli jo, nerozumím tomu. Dneska jsem totiž rozhodně levou nohou nevstala, pač na zemi jsem se už probudila a ležely tam se mnou i obě moje nohy.

Všem vám tedy přesně takovéhle ráno nepřeji a (tři, dva, jednaaa, hm třičtvrtě? půůl) už začínám být trochu připravená se zvednout (čtvrrrt), že by mi to plivnutí na zeď blogu trochu pomohlo? (žádná celá a tři desetiny) Achjoo (zážná celá a jedna desetina), tak já jdu tedy na to.
Mějte se všichni krásně!

Augsburský náboženský smír

2. října 2010 v 20:18 | Livien |  Jinam se nevešlo
Aneb trvalá nevraživost mezi katolíky a evangelíky

Vraťme se o pár století zpátky. Do doby neklidné a vrtkavé. Doby plné napětí, válek a nepřátelství. Do doby, která tvoří dějiny dnešní doby.
Byli bychom teď a tady, kdyby se koloběh času točil jinak?

16. století…
Římskokatolická církev, její blahobytný a nemravný život, pobuřovala lid v různých evropských zemích již v předchozích staletích.
Jen 15. století, období husitských válek, se vyznačovalo objevem nové a odvážné myšlenky na změnu. Doba však nebyla stále připravena na příchod něčeho takového a úspěch byl proto jen částečný. Přesto jsou tyto kroky v dějinách lidstva velmi důležité.

A čas plynul dál. Slovo poklidně se bohužel přirovnat nedá, ale plynul…

Pár útržků ze života v útržcích…

1. října 2010 v 20:56 | Livien |  Jak plynou dny
"Jsem prý blázen jen, jsem prý blázen, jsem prý blázen jen, má-li být po tvém."
Aleš Brychta
Milý deníčku…
Dobře, dobře, jen vtipkuji.
Proč? Protože, každý z mých deníků, které jsem psala v rozhraní deseti až třinácti let začínal asi takhle: "Jirka se mi fakt libí, asi ho miluju. Nee, Jirka je tele, asi jsem se zakoukala do Kuby, má krásný oči a furt mě kuličkuje. Upřímně? Ale na Vlastika nikdo nemá, furt mi bere mikinu. Asi se mu líbím."
V rozhraní čtrnácti až patnácti: "Život je prostě ale úplně na hovno, fakt totálně."
A teď když mě žádné dospívání nečeká a stojím jen na prahu věčného stárnutí, podléhání gravitace celého mého těla a každého viditelného plivnutí strýčka Času do tváře bych měla pobrat z nějakého pytle špeku rozumu a chovat se jako řádný a dospělý člověk. Ano. Je mi osmnáct let a je tomu tak už nějaký ten pátek. (Den narozenin jistě brzy zmíním, cítím se pak hrozně milována, když mi hodně lidí popřeje.)

Začínám vkládat tyto útržky, protože až budu stará babka a budu sedět v plínkách před krbem v houpacím křesle a nevzpomenu si ani na jméno svého plyšového medvídka, budu mít tohle! Budu číst o tom, jak se mi podařilo před týdnem vysklít cizím lidem okno a podpálit záclonu. Budu číst o skákání z balkónů s deštníkem a o tom, že existoval i jiný život než bolavé klouby a věčně studené nohy. (Tedy za předpokladu, že na to ještě přes okuláry standardní velikosti deset uvidím.)

Kdo vlastně jsem? Malé, náladové, protivné, otravné a přibonďatělé stvoření, které by nikdo z vás ve svém životě mít nechtěl. Stvoření, co se poslední dva roky vznášelo Na křídlech múzy, než ho ta vrtkavá potvora opustila a muselo jít zase svou cestou dál.
Sním o ovládnutí světa a spoustě peněz, sním o lepších zítřcích, na kterých se budu podílet. Sním o vile s bazénem a krásném svalnatém zahradníkovi, o místnosti jen na boty a velikém krbu v místnosti s knihami. A to vše čistě jen pro to, že tak ráda šimrám své vysoké ego.

To jsem já a nikdo jiný, kdo miluje fialový puding a králičí bačkory. A právě tenhle vtip přírody začíná tvořit lasting.blog.cz.